Prolog:
Jsem přesvědčen, že pro studium na vysoké škole (jakékoliv)
je naprosto klíčový první ročník. V podstatě rozhoduje o tom, zda si
studium (a následně pravděpodobně i obor) zamilujete, zůstanete k němu lhostejní,
nebo znechutíte. Vzpomeňte si na druhý díl pětidílné básnické trilogie (sic) ‚Jak
básníci přicházejí o iluze‘, který se studia na vysoké škole týká. Tuším, že s výjimkou
promoce se celý odehrává v prvním ročníku. Přijdete na vysokou školu po
absolvování střední a správně očekáváte, že vysoká škola bude fungovat jinak.
První ročník vás v tom může utvrdit, nebo vám tuto představu vyvrátit. V Liberci
tomu tak bylo. Od prvního dne bylo jasné, že jádrem studia jsou ateliéry,
architektonický a po první dva roky studia i výtvarný. A ostatní předměty jsou doprovodné
disciplíny. Některé náročnější, jiné méně, ale jsou tu především k tomu,
aby vám pomohly s prvními dvěmi. Hierarchie předmětů se dala rozpoznat
podle hodinové dotace, ale i podle drsnosti kritik v ateliérech. Neumím (a
především nechci) si představit studium, kde je tomu jinak. I když vím, že
systém ateliérové výuky podléhá momentálně krizi a diskusím o možných změnách
po celé planetě, ale to je na jiný text.
Ve čtvrtek 31. května jsem se účastnil prohlídky výsledků
tzv. ZANů, neboli základů architektonického navrhování. Provázela nás doc. Michaela
Brožová a v hodnotící komisi jsme byli čtyři. Nicol Gale z Brna, Petr
Šmídek z Liberce, Ján Stempel zastupující domácí fakultu a já nejspíš za
Archip. Během pěti hodin jsme prošli všechny, tedy celkem necelých dvacet. V každém
jsme strávili čtvrt hodiny, do které se vešla prohlídka výsledků, ale především
rozhovor s alespoň s jedním z vedoucích předmětu.
Smyslem komise (asi?) bylo
poskytnout názor, zpětnou vazbu, na otázku, kdo svou práci dělá dobře a kdo
hůře, ale to se takto posoudit nedá. Ze způsobu jakým byla semestrální práce
vystavena, by to nedokázal ani jasnovidec. Pokusím se o pár postřehů, které se
opakovaly. Vždycky mě zajímá, když něco slyším ode všech. Všichni vyučující si
stěžovali, že na práci v semestru bylo málo času (a dodávali, že
kvalitního výsledku dosáhli jen díky třídennímu společnému soustředění mimo
školu). Aby taky ne. Jsou to 4 hodiny týdně. Alespoň v rozvrhu. To si
doopravdy myslím, že je málo. Pokud v dalších ročnících je na ateliér
vyčleněno 8 hodin, mělo by to být v prvním ročníku stejně. Architekti si
sice na nedostatek času stěžují vždy, ale tady jsem měl pocit, že oprávněně. Přijdete
ze střední školy a chcete pracovat v ateliéru, především kvůli tomu se
určitě většina zájemců na architekturu hlásí. Pak už jsme opakovaně slyšeli, že
řada studentů v rámci ZANu řeší jiné předměty (náročnější, na vyhození ze
školy nebezpečnější, a tedy pro studenty pochopitelně důležitější – každý student
je mistr ve vyhodnocení, který předmět ho nejvíce ohrožuje na cestě za vysněným
cílem – dokončením studia), že mockrát je předmět v kolizi se zkouškami z jiných
předmětů (na můj dotaz: vy nemáte zkouškové období? mi bylo odpovězeno: ano,
ale někteří vyučující ho nedodržují … fascinující). Zde se Jano Stempel poprvé
pořádně rozčílil. Vůbec se mu nedivím. Nechápu, jak jsou takové kolize možné.
Třeba mi to někdo vysvětlí v komentáři.
Když to všechno výrazně zjednoduším,
tak bych řekl, že smysl jakéhokoliv úvodu do studia architektury, ať už se
jmenuje jakkoliv, je jediný (respektive ne jediný, ale hlavní). A to studenty
pro obor a jeho dalším studium nadchnout. Zvýšit jejich zájem. Přimět je ke
kladení otázek, spíše než k tvorbě odpovědí. Ukázat jim různé metody
navrhování, různé metody práce, procesů a nechat je některé z nich si
vyzkoušet. Těm, kteří zájem mají ho ještě posílit, ale třeba taky dokázat těm,
kteří ho nemají, že architektura možná není obor pro ně. Tohle je přesně
předmět, kde můžete zjistit, že architektura není pro vás. To nemusí být žádná
prohra.
Téměř od každého vyučujícího jsem
slyšel slovo analýza. Za celý den jsem viděl jedinou. V ateliéru Zavřel-Vašourková.
Týkala se frekvence autobusových spojů. Jinak se slovem analýza myslely
fotografie místa. Co však bylo asi nejhorší. Snad nikdy nebyly zaznamenány
procesy, ale byly představovány pouze výsledky. Ve formě plachet, modelů.
Častokrát šlo o velmi profesionální, kvalitní výstupy. Podle mě na studenty
prvního ročníku profesionální až moc. Procesy někde zaznamenány byly. Ve formě
skicáků, kreseb, poznámek. Ale už z jejich neumístění na plachtu, ale do
malých sešitků, často povalujících se na zemi, bylo vidět, jaká důležitost jim
je přikládána a to především ze strany pedagogů. Někteří z nich začali
prezentaci svého ZANu obhlídkou a ukazováním na projekty s komenářem,
tenhle měl áčko, tento béčko, tento déčko …
Očekával bych, že si vedoucí
ateliérů ve vyšších ročnících sednou dohromady a sepíší seznam požadavků, které
by měl student zvládat, když absolvuje první ročník. Je to v jejich vlastním
zájmu. I když se pak nedodrží, musí být jasné, co se cvičí, proč se to cvičí a
jakým způsobem se to cvičí (náznak těchto pokusů mi byl představen, ale
dostačující mi nepřipadal). To poslední podléhá jednoznačně vlivu různých
pedagogů a v podstatě unifikovat se to nedá, byl by to nesmysl. Ty první
dvě kategorie jsou na tom ale jinak a měla by nad nimi panovat shoda. Když jsem
se ucházel o post vedoucího ateliéru v Liberci, naformuloval jsem cíle
svého ateliéru takto:
Ambice?
V mém ateliéru se
studenti během semestru naučí:
jak odhalit problém
hodný řešení (nevěřím na pasivní roli architekta a názor, že témata, problémy,
kterými se má zabývat, mu naformuluje někdo klient. I v rámci velmi jasně
specifikovaných stavebních programů si musíte vlastní téma hledat sami),
jak se poučit
z prací kolegů, kteří se obdobným problémem již zabývali (klíčová fáze,
vždycky mě vyděsí odpověď studenta, že žádné reference nehledal ze strachu, že
by zjistil, že už někdo jiný dříve objevil to, co on – zde je potřeba s trochou
nadsázky říci, že se tak stane vždy, takže se není čeho bát),
jak v tomto
procesu odhalování oddělit důležité informace od méně důležitých,
jak tyto důležité
informace následně interpretovat,
jak je představit tak,
aby jim mohli ostatní porozumět (tohle přece musí umět po prvním ročníku každý,
nebo minimálně měl by … pokud ne, naprosto zbytečně vás to bude brzdit a brát
vám spousty času v dalších ročnících, kde už se máte věnovat něčemu
jinému),
jak spolupracovat
s ostatními kolegy (měl jsem radost, že v rámci některých ZANů se
toto úspěšně trénuje),
Na sekci Ambice bych pravděpodobně dodnes nic neměnil, možná
bych přidal pouze pár dalších. Během studia v USA mě naučili několik věcí.
To nejpodstatnější se týká tohoto: Kdykoliv na něco přijdete, a je jedno,
jestli je to otázka, nebo odpověď, musíte si to zaznamenat. Textově, graficky,
kresebně. A to tak, aby to bylo srozumitelné nejen vám, ale i ostatním. Abyste
jim tento svůj objev, který zabral spousty hodin, mohli během pár minut představit.
Tak aby vám ho mohli zkritizovat. Závěrečné odevzdání se tak týká představení
uspořádané struktury těchto zdůvodněných objevů a kritik tak může zpětně
zrekonstruovat váš semestrální myšlenkový postup. Nehodnotí se tedy především
výsledek, kam jste se dopracovali (i když i ten je pochopitelně důležitý), ale
především proces, cesta, kterou jste prošli (někdy sem možná vložím své
amsterdamské deníky, které jsem prezentoval jako finální odevzdávku). Jde přeci
o studium, o přípravu, o trénink.
Abych pouze nekritizoval,
zaznamenal jsem asi 5 metod, způsobů práce, které mi byly srozumitelné.
Ateliér Hlaváček-Hlaváčková: Omezit problém. Soustředit se na jasně definovaný
objem. A tím pádem muset trénovat schody, osvětlení a sousedství.
Zavřel-Boumová-Ščudla: Atraktivní místo, řeka, program podle každého ze
studentů, ale pokus o vytvoření jednoduchého plakátu a obsáhlejšího portfolia.
Brožová-Hůrka-Šrámek, tento ZAN jsem jediný neměl možnost nechat si představit,
ale i z krátkého pohledu jsem pochopil, co dělají. Krásný. Vědí, o co se
snaží. Tvůrčí analýza důležitých prostorových plánů. Kvízová, Fenclová. Zde
jsem měl docela dobrý pocit z toho, že umí to své nadšení předat na
studenty. Třeba se mýlím, ale mě si obě dámy svým fiktivním zadáním s umělým
ostrovem a skálou, soutěží porotovanou studenty, společným modelem a prezentací
tužkou, docela získaly. Schleger, Liesler, Rottová – převzatá metodika, proč
ne.
Nejčastější stesk, který jsem
zaznamenal od studentů, zněl takto: Na škole se vyhazuje, snižují počty
studentů, především díky exaktním předmětům. Matematika a deskriptiva. Jde zde
totiž ‚objektivně‘ posoudit, zda někdo uspěl, či nikoliv. Já jsem studoval v Liberci
v letech 1998-2006. Nevzpomínám si, že by byl někdo ze školy vyhozen z jiného
předmětu, než z architektonického, nebo výtvarného ateliéru (tím netvrdím, že
se tak nestalo, ale vzhledem k tomu, že si to nepamatuji, nemohlo jít o
žádné vysoké počty). Přesto první ročník nebyla žádná selanka, z 31 nás
zbylo 9.
Na úplný závěr, jeden možná provokativní
názor. Jsem přesvědčen, že ZAN by měli učit především (určitě nejen, ale
především) mladí architekti (docela těžce jsem trávil, že někteří starší
vyučující říkají studentům děti – možná je pro to nějaké rozumné vysvětlení,
ale já ho nevidím), nepříliš vzdálení od studia. Lidé, kteří se do studentských
problémů dokážou vcítit, ale sami se již potýkají s problémy jinými.
Přikládám seznam lidí, které si v této roli dokážu představit (jsou to
schválně dvojice, nebo kolektivy – tak aby se mohli občas zastoupit a o
tématech a způsobech výuky vzájemně diskutovat i mimo školu, ve vlastní
kanceláři) a věřím, že někteří z nich by na takovou nabídku kývli:
Zuzana a Petr Nacházelovi, Štěpán Valouch a Jiří Opočenský, Ida Čapounová a Jakub Chuchlík, Lenka Křemenová a David Maštálka, Vladimír a Erika Vašutovi, Robust, The Builders, Edit!, Coll-Coll, Manua, Skvadra … Kdybych byl ve vedení školy, o tyto lidi bych maximálně usiloval. Všichni mají málo času, samozřejmě, ale to neznamená, že jsou nezískatelní.
PS/
Uvědomuji si, že jsme viděli prezentaci pouze jednoho semestru, který v mnoha případech navazoval na semestr předchozí (nejsem si jist, že to, že oba semestry učí stejní vyučující, kterým byli studenti navíc abecedně přiděleni, je dobrý nápad) a tak je těžké výsledky hodnotit, proto se k výsledkům také příliš, respektive vůbec, nevyjadřuji.