CONTACT

1/21/2012

SuMo 69 / Absence tématu

"Je potřeba mít problém. Musí to být náš problém, který na nás čekal. Máme-li štěstí, bude to zároveň i problém univerzální, který na sobě neurčitě pociťují zástupy lidí. Když budeme mít skutečně velký problém, můžeme se stát i velkými malíři. Problém nám dává formát. Používáme sice slova problém, ale nejde o nic nutně negativního – klidně místo toho můžeme říkat třeba radost."
Vladimír Kokolia

Neznám českého architekta (architektonickou kancelář), jehož tvorba by ve mě vyvolala touhu systematické teoretické reflexe této tvorby. Dá se to říci i jinak, jednodušeji. Neznám českého architekta, u kterého bych se těšil na každou jeho novou práci, nový návrh, novou realizaci. Děje se tak výjimečně, u jednotlivostí. Oceňuji tedy spíše konkrétní stavby, než tvorbu konkrétních architektů, týmů.

Zároveň je třeba říci, že po roce 1989 nedosáhl žádný český architekt (s výjimkou Jana Kaplického) světového uznání, světové pozornosti. Např. takového, že by jeho práce byla teoreticky reflektována v předmětech, zabývajících se současnou architekturou na prestižních světových školách. Může to mít řadu objektivních důvodů a příčin. Budu velmi rád, pokud se o jejich seznam pokusíme v diskusi pod článkem. Pokud tedy s mými vývody souhlasíte. Pokud ne, reakci ocením ještě více.

Já se pokusím nastínit jeden důvod. Za velký problém českých architektů považuji absenci tématu. Snad žádný český architekt se dlouhodobě nezabývá jedním tématem, které by různě zkoušel, obráběl, otáčel, popichoval, zkoumal, porovnával (se zahraničními autory, teoretiky), diskutoval (v rámci oboru a rovněž neméně důležitě, mimo obor). Nemusí to být téma celoživotní, stačí několikaleté. Když říkám "žádný", nejsem úplně spravedlivý. Např. Alena Šrámková, Josef Pleskot, Martin Rajniš, Zdeněk Fránek, Stanislav Fiala, Ivan Kroupa, HŠH, ksa., ale třeba i A1 architects (doplňte si jména podle vlastního uvážení), se o něco podobného rozhodně (více, či méně vědomě) alespoň pokusili. O úspěchu pak rozhoduje následující:

Rozhodnout se vůbec nějakému tématu věnovat. Z rozhovorů vím, že to řada architektů považuje za zbytečné, za nesmyslné a vysvětlují to takto: "Každé místo je jiné, každý klient je jiný, každé zadání je zkrátka jiné, tak proč se nutit do nějakého společného tématu." Najít téma dostatečně lokální a zároveň dostatečně univerzální (viz Vladimírův úvod), přijít při jeho studiu na něco dostatečně atraktivního a doopravdy originálního. Dokázat o těchto svých objevech srozumitelně informovat (tahle často podceňovaná dovednost si v důležitosti nezadá s předchozími nutnostmi). Být ochoten naslouchat reflexi a pokusit se na ni adekvátně reagovat a tím se zlepšovat.

Nic z předchozího se u nás příliš nedaří. Má to doopravdy společensko-ekonomické důvody související s podmínkami, které pro práci architekta u nás panují, ale neměl by to být cele-ospravedlňující důvod. Ve světě existují architekti, kteří výše zmíněného dosáhli v horších podmínkách, než jsou ty naše.

Přidám k tomu ještě jeden specifický důvod. Ve světě se to často děje v úzké spolupráci mezi autorem a akademickým prostředím (viz např. dlouholeté spojení Winyho Maase a Berlage Institute, nebo Rema Koolhaase a GSD). Naději tak do budoucna vidím ve větším propojení školních ateliérů (předmětů) s vlastní praxí vyučujících. A pro jistotu. Ne, nemluvím o tom, že studenti budou fungovat jako levná pracovní síla pro komerční zakázky vyučujících.

1/15/2012

Nekrolog

Nedávno tu po mně někdo chtěl, abych detailněji popsal své dojmy ze soutěže na Národní knihovnu. Slíbil jsem to, ale nakonec to neudělám. Tento blog jsem si založil proto, abych mohl psát o čem chci, a ne o tom, co bude vyžadovat někdo jiný. Neměl jsem to slibovat, to je pravda, příště budu chytřejší. Napadlo mě ale vložit nekrolog za JK, včera to byly tři roky, co zemřel. Napsal jsem ho tehdy pro Era21. Mám pocit, že x lidí přede mnou odmítlo. Musím se na to někdy zeptat. Tady je:

Motto:
"Představoval sílu, kterou vlastní pouze ti, kteří ví, že dělají správnou věc."
Oscar Niemeyer o brazilském prezidentu Juscelino Kubitschek de Oliveira

"Pryč s pesimismem Oscare. Tento svět je úžasné místo a naším úkolem je udělat ho ještě zábavnějším a šťastnějším."

Juscelino Kubitschek de Oliveira

14. ledna 2009 v Praze zemřel architekt Jan Kaplický. Ta zpráva se mnou otřásla více, než jsem si troufal připustit. Myslím, že mi pár dní trvalo, než jsem si její význam plně uvědomil. Dnes, o dva týdny později se snažím zformulovat nekrolog. Zde je:

Architektů, kteří opustili (byli nuceni opustit) rodnou zemi a následně se prosadili v té nově zvolené, je naprosté minimum. Jan Kaplický byl jedním z nich. Jak to dokázal? Veškerý svůj talent, píli, genetickou výbavu (otec sochař, malíř, grafik, spisovatel a architekt – matka ilustrátorka, kreslířka) odvahu a nezměrné úsilí, koncentroval na jednu jedinou věc. Jak svým dílem přispět k tomu, aby byl svět lepším místem. Zní to jako strašlivá fráze a možná, že žijeme v době, kdy už jen stěží chápeme, jaký význam skutečně má. Důležitost koncentrace na to podstatné, a celoživotní snaha, jak toho dosáhnout, je to hlavní, co by nám po Janu Kaplickém mělo zůstat. Ne stavby, projekty, nebo knihy (jakkoliv skvělé), ale odhodlání přispět ke zlepšení prostředí.
Pro každého z nás.

Snažil se vytvářet krásné a inspirativní objekty, stavby. Ano, krásné! Další výraz, který se dnes nepoužívá, z důvodu jeho nejednoznačné definice. Východiskem uvažování mu nebyla přítomnost, ale budoucnost. To je vzácná vlastnost. Chápal se jakéhokoliv technologického vylepšení, pokud cítil, že mu k vlastnímu cíli může pomoci. Jinými slovy, učil se celý život. Pořád, všude kde mohl.

Jan Kaplický bude chybět všem. Samozřejmě rodině, blízkým a obdivovatelům. Ale neméně tak i odpůrcům. Máloco vám totiž umožní zformulovat si vlastní názor lépe, než jiný, precizně vyjádřený, se kterým třeba i nesouhlasíte.

Závěrem bych rád vyjmenoval chronologicky názvy témat z kapitoly principy v jeho knize Album. Řeknou nám hodně o Kaplického pohledu na svět: svoboda-tvořivost-vize-plasticita-krása-poezie-elegance-smyslnost-sexualita-lidé-barva.
Díky za vše.

Adam Gebrian je architekt, dlouholetý obdivovatel Kaplického díla a zastánce výstavby knihovny v Praze podle návrhu Future Systems. Nicméně pouze za předpokladu, že soutěž bude zrušena a ostatní týmy účastníků finančně odškodněny.

1/08/2012

SuMo 68 / Proti všem


Když jsem před třemi lety vymýšlel název pro vlastní rozhlasový pořad, přes různé varianty jsem došel ke slovnímu spojení "bourání klišé", což je téma, které mě dlouhodobě zajímá. Vedoucí moderátorů Radio Wave Jakub Viliš tehdy název zkrátil pouze na Bourání, což bylo jednoznačně správné rozhodnutí. Po chvíli přemýšlení jsem se s názvem docela ztotožnil. Měl jsem pocit, že bourání si s sebou nese převážně negativní konotace a toto klišé jsem chtěl zbourat. Bourání nemusí být vždy špatně, někdy má naopak velký smysl. Kdybych chtěl ale pořad pojmenovat dnes, přemýšlel bych o jiném názvu více bourající klišé. Asi by se jmenoval "Stavění". Mám totiž pocit, že momentálně si stavění v Česku nese větší stigma, než bourání.

Stavění je prostě obecně neakceptovatelné, podezřelé. Stavění znamená změnu existujícího stavu (špatně!), je s ním asociován hluk, prach, špína a zábory veřejného prostoru znesnadňující život všem (špatně!), profit pouze toho kdo staví, na úkor všech ostatních (špatně!), možná likvidace kvalit prostředí spojená s necitlivostí, která je přeci současným investorům a architektům naprosto vlastní (špatně!), možné zhoršení výhledu a oslunění (špatně!). Proč stavět něco nového (hlavně pak obchody, kanceláře - obzvlášť nenáviděné, ale i byty), když je spousta existujících domů prázdná? Novostavby jsou dnes chápány (a nutno říci, že často naprosto oprávněně) jako pouhé nástroje ekonomického zisku jejich majitelů a vůbec nic jiného. Když se k tomu připočte, že absolutní většina staveb je dnes financována úvěry (to je v dějinách stavění relativní novinka), šroubuje se cena novostavby do výšek, které je třeba logicky dorovnat předimenzovaným objemem. Když to všechno sečteme, tak si dnes neumím představit člověka, který by se těšil, že v blízkosti jeho bydlení vznikne nový dům.

Nevybavuje se mi historické období, ve kterém by novostavby byly apriori přijímány tak negativně. Jedno jaké. Novostavby. Na tento společenský stav by asi měli být studenti architektury připravováni od prvního ročníku. Předešlo by se mnoha následným nedorozuměním.