CONTACT

12/29/2011

O morální flexibilitě


"We are totally passive as a profession, waiting for the commissions to come to us, yet we are basically willing to kill ourselves - and each other - in our efforts to get new work."
Rem Koolhaas

"Nekritizuji práci ostatních architektů. Vím, kolik práce dá dotáhnout dům, do byť jen trochu slušné podoby."
architekt David Kraus

Uvědomuji si, že řeči a texty o morálce jsou to poslední, co chce někdo číst. Aby mohly mít nějaký význam, mohou se totiž psát pouze z pozice "mravně čistého", což je nejméně věrohodná pozice ze všech. A navíc pozitivně neprokazatelná. Nicméně, tady to je.

Zrealizovat v Česku dům, jakýkoliv dům, dá docela dost práce. Mnohem více, než si myslí ti, kteří to nikdy nezkusili. Abyste to dokázali, musíte přistoupit na dost velké množství kompromisů. Ty se samozřejmě projeví na kvalitě výsledku, ale především na vás a ať chcete či ne, na vaší morálce a charakteru (pozn. profesní etika se na školách architektury nevyučuje).

Postavení architekta (a duševní práce vesměs) zatím stále v Česku nemá žádnou vysokou prestiž. Respektive obráceně. Má velmi nízkou prestiž, které odpovídá nízké finanční ohodnocení. Philip Johnson kdysi říkal, že nikdo z jeho přátel architektů není bohatý, na rozdíl od jeho známých mezi vedoucími stavebních firem. Má to řadu důvodů. Od chápání architektů jako zbytečných, arogantních, často nekompetentních, prodražovacích (a tedy i zbytečných) atributů stavebního procesu, přes obviňování za kdysi tisíce paneláků a dnes tisíce "administraček" a satelitních městeček, až po ochotu zastavět městský park hypermarketem, pokud si to klient objedná a zaplatí. V této velmi slabé pozici je vaším úkolem OSOBNĚ garantovat kvalitu a trvanlivost výsledku. To OSOBNĚ je nesmírně důležité. V souvislosti se stavbami se veřejně nadává např. na developery, stavební firmy, projektanty, nebo městské zastupitele, ale to nadávání je velmi obecné a kolektivní, maximálně se týká celé firmy (celého zastupitelstva), takřka nikdy jednotlivce. Zkuste si to sami. Kolik dokážete vyjmenovat developerů, tedy konkrétních lidí a kolik z nich byste poznali na fotografii (rád bych, kdyby si na tuto otázku zkusili odpovědět především studenti architektury). O architektech se vždy mluví jako o jednotlivcích (tradičně ve formě příjmení bez křestního jména), i když se tím myslí celá firma.

Nicméně zpět k podstatnému. Pokud chcete vést architektonickou kancelář (a nefungovat jako jednotlivec živnostník, respektive se "zaměstnanci" živnostníky) začnete časem nevyhnutelně přistupovat na kompromisy, které se lidem zvenku zdají naprosto nepochopitelné a neobhajitelné. V podstatě existují jen dvě cesty. Buď se vědomě zřeknete velkých zakázek (především těch veřejných) a pak si můžete svou integritu zachovat snáze. Hrozí vám ovšem jiné nebezpečí, kterému říkám "permanentní nasranost a ublíženost". Právě především ze způsobu jakým se veřejné zakázky zadávají. Anebo nikoliv.

Osvícený absolutismus
Architekti jsou dosud na školách vzděláváni jako individuality. Neznám moc předmětů, ve kterých by se systematicky trénovala spolupráce, naopak jich znám víc než dost, kde jste donuceni simulovat práci ostatních profesí a vyřešit vše sami. Možná to je jeden z důvodů (společně s historickými příklady), proč je mezi architekty tak oblíbený způsob "osvícené despocie" a závažněji řečeno, nedůvěra v demokracii a demokratické principy výběru. Přesněji, nedůvěra, že takovýto výběr vede k nejlepšímu možnému výsledku. Většina architektů sní o tom, že by zadavatel (právě ten veřejný) měl právo zadat zakázku tzv. "přímo z ruky". Asi tak, jako to udělal Tomáš Garrigue Masaryk s Plečnikem, abychom nechodili příliš do historie a neopouštěli demokratické zřízení. Náš současný zákonný rámec to neumožňuje, což vede k nejhoršímu možnému. K obcházení zákonů (podlimitní zakázky, účelové dělení zakázek, vyběrová řízení ušitá na míru konkrétní kanceláři, atd.). A k následnému posunutí hranice co se smí a co už ne. Co se totiž stane, pokud našemu architektovi (zvyklému na tisíce kompromisů) přistane na stole možnost dostat se k nádherné práci (lákadlo často není výše finančního ohodnocení, ale významnost zakázky, velikost výzvy) a to "nedemokratickým způsobem". Tedy nikoliv skrze vítězství v soutěži. Odmítne? Pokud náhodou ano. Dozví se o tom odmítnutí někdo? Pomůže mu toto odmítnutí v kariéře? Můžete se se mnou vsadit. Nepomůže. Výsledkem toho je, že spíše neodmítne a když se to opakuje několikrát, už se nad tím ani nepozastaví. Toto neodmítnutí se týká snad všech skvělých architektů, které znám. Existuje pár výjimek. Jsou to ti, kteří nepracují pro veřejný sektor. Ale pokud naše společnost něco ze srdce nenávidí, tak je to dělení na "čisté" a "špinavé". Tedy, kdybych zde vyjmenoval ty, kteří by pokušení získat zakázku podle hesla "účel světí prostředky" odolali, nijak bych jim nepomohl. Spíše uškodil.

Architekti uznávají jediný způsob získání zakázky, když jde o jejich kolegy. A to veřejnou anonymní soutěž (a ani tu ne vždy - stesky na způsob sestavení poroty, její zaujatost a neprofesionalitu jsou velmi časté). Tedy rozhodně ne vyzvanou, ani kombinovanou, natožpak jiný způsob výběru, jako např. legální obchodní výběrové řízení zatížené různými typy kritérií, nejen nejnižší cenou. Když jde naopak o ně samé, jakýkoliv způsob, který vedl k získání zakázky je dost dobrý. Architekti jsou mistři v kreativních omluvách, proč v tomto konkrétním případě nevadí, že se nepostupuje úplně transparentně. Představa, že by se takto atomizovaná scéna dokázala na něčem shodnout zatím vypadá jako nemístný naivismus, ale pokud se tak nestane, těžko se pohneme z místa.

Jak by takové sjednocení muselo vypadat? Např. tak, že územní plán města by vytyčoval lokality, na kterých se bez veřejné anonymní architektonické soutěže vůbec nedá stavět a dále, že např.způsob nejnižší ceny by se bez výjimek přestal praktikovat na získání projektové dokumentace. Není možné vyžadovat nejnižší cenu přípravy, která se na celkových nákladech podílí 10% a zároveň doufat v cenovou výhodnost výsledku, který za tuto přípravu hodláme realizovat. Jinými slovy (abychom v naivismu chvíli pokračovali), žádný architekt by se takto vypsaného výběrového řízení nezúčastnil.

Pár poznámek k České komoře architektů (ČKA). Spousta architektů (a nejen architektů) si stěžuje, že ČKA oficiálně nekomentuje kauzy, které vykazují buď porušení zákona, nebo morálky. Jsou to oprávněné stížnosti. Přidám své vysvětlení, proč tomu tak je. ČKA dodnes nemá vytvořenu pozici tiskového mluvčího, který by měl oprávnění se k čemukoliv vyjádřit. Vyjádřit se může pouze představenstvo, které se schází jedenkrát měsíčně, a kvůli tomu absolutně nemůže reagovat na žádnou aktualitu. Výsledkem je velmi slabá pozice ČKA, o jejiž existenci spousta lidí ani netuší a ti co tuší, ji kritizují.

ČKA příkladně zasáhla ve vyhlášené soutěži na úpravu vstupu NG. Více zde.
Škoda, že jsme se následně nedozvěděli (možná to ČKA ani neví), že NG si tento svůj "problém" už vyřešila, vlastní formou vyzvané soutěže.

12/26/2011

Wish List 006 / ČTK


Přál bych si, aby ČTK u všech svých zpráv, které se týkají architektury, a především připravovaných novostaveb, začala zcela samozřejmě uvádět jména autorů architektonického řešení. Umí v tom někdo nějak pomoci? Díky.

12/25/2011

AG-ENT, druhé narozeniny


Přesně před dvěma lety jsem ve Zlíně založil tento blog a začal na něj pravidelně ukládat vlastní postřehy, názory, reakce na okamžité situace. Když se pustím do nějakého projektu, málokdy vím, jak dlouho bude existovat, jak dlouho mě bude bavit. Tento blog patří jednoznačně k těm dlouhotrvajícím. Dva roky je na mě docela dost (z projektů jej předčí pouze takřka tříleté Bourání).

K druhým narozeninám připojím pouze pár statistik. Za první rok jsem publikoval 52 článků, za druhý 86. První rok navštívilo tento blog 31 000 unikátních návštěvníků, druhý rok lehce přes 70 000. Díky.

Za minulý rok jsem publikoval osm článků, jejichž čtenost je výrazně oddělila od těch ostatních. Jsou to tyto články:

O blízké podobnosti zdánlivě odlišného
Zde přiznávám, že reakce na článek mě překvapila. Dostal jsem několik desítek souhlasných emailů a ani jeden (opakuji, ani jeden) kritický.
Seznam klišé
Kdybyste chtěli doplnit v komentářích o další, budu rád.
SuMo 59 / O architektonických soutěžích
Neschopnost správně zorganizovat soutěž se následně potvrdila po publikování článku hned dvakrát.
Vize pro Prahu
Myslím, že stále platí. Názor na dostavbu Staroměstské radnice jsem částečně přehodnotil.
Den s Kamielem Klaassem
Takto vypadá prototyp úspěšného, naprosto nekontroverzního příspěvku. Žádný vlastní názor a zpostředkování informací, názorů, ke kterým se nemáte šanci jinak a jinde dostat. Asi bych to měl dělat častěji.
Valná hromada ČKA
Jsem docela zvědav, jak bude vypadat ta příští, která se odehraje v dubnu v Brně.
SuMo 64 / O vysokých školách architektury
Krize ve stavebnictví zesiluje, práce je méně a méně, vystudovaných architektů naopak přibývá nejrychlejším tempem v polistopadové historii. Co z toho tak asi může vzejít?
SuMo 23 / O strachu z architektů
V titulku asi mohlo být "O často oprávněném strachu z architektů."

Pro úplnost doplňuji článek, který jsem zde publikoval k prvním narozeninám blogu. Pokud jste jej nečetli, vážně doporučuji: Studijní cesta

12/22/2011

Pár poznámek ke kritice a školám


"Plácáním po ramenou se ještě nikdy nikdo nezlepšil."

Říkal jsem to mockrát, ale opakování je prý matka moudrosti. Po návratu ze studia v USA (a tedy intenzivní lekci pozitivního myšlení, hledání silných stránek místo problémů) jsem si zakázal kritiku. Udělal jsem rozhodnutí, že budu vyhledávat věci, které považuji za kvalitní a budu se snažit mluvit a psát o nich. Ty, které za kvalitní nepovažuji, budu ignorovat. Už to dělám tři roky. S několika málo malými výjimkami a jednou velkou. Mezi ty malé patřil třeba tento článek, bez většího překvapení, suverénně nejnavštěvovanější ze všech, které jsem vloni napsal. Většina lidí má kritiku ráda. Ne sebe, ale těch ostatních. Výborně se to čte.

Ta velká výjimka se týká akademického prostředí. Jako externí kritik jsem se účastnil odevzdávek v ateliérech Jiřího Suchomela a Martina Šamla, Jana Hendrycha a Jiřího Janďourka, Zdeňka Fránka a Radka Suchánka (všichni FUA TU Liberec), Imra Vaška a Martina Gsandtnera, Benjamína Brádňanského a Víta Halady, Petera Stece (všichni VŠVU Bratislava), Jana Šépky, Petra Hájka a Jaroslava Hulína, Jana Jehlíka (FA ČVUT Praha), Petra Babáka a Štěpána Malovce, Romana Brychty a Radima Babáka (VŠUP).

A tady jsem byl ke studentským pracím extrémně kritický. Kde jinde by se měli autoři setkat s tvrdou kritikou vlastní práce, než ve škole? Všechny ty kritiky si pamatuji docela dost přesně (samozřejmě nejvíce tu, kde jsme se dost intenzivně pohádali s Janem Jehlíkem a Cyrilem Říhou v ateliéru Jana Šépky a studenti spíš sledovali, co že se to děje - což byla samozřejmě chyba, ale ty děláme všichni), včetně reakcí studentů, pokrývající celou škálu. Od naštvání hrozícího fyzickým napadením po absolutní radost. Na svoji adresu jsem si vyslechl ledasco. Od populárních "A vy byste to řešil jak, když jste tak chytrý?", "A co jste dokázal vy, že si nás dovolujete hodnotit?", "My jsme na tom makali půl roku, a vy to teď jako dokážete zkritizovat po pěti minutách, jo?" Tyhle reakce mám docela rád. Ukazují, že studentům na jejich práci záleží a jsou ochotni ji bránit. Hůř nesu mlčení a nezájem. A nechuť vést dialog. Zatažení do ochranné ulity, jako reakce na kritiku. Nechuť něco se dozvědět.

V těchto kritikách vycházím z vlastní zkušenosti studenta. Vždy mi nejvíce (ale opravdu nejvíce) vadilo, když se mě porota na nic nezeptala, nic ji nezajímalo. To jsem si v roli studenta připadal úplně zbytečně. Snažím se, abych toto nikdy nikomu neudělal. Vždy poslouchám co studenti říkají a vždy se ptám. Otázky doplňuji i komentáři, ale doufám, že se nikdy nestalo, že bych se na něco nezeptal.

Do ateliéru Petra Hájka chodím pravidelně, protože si jeho a Jardovy práce velmi vážím. Koncem ledna budete v DOXu mít možnost vidět proč. Ale úplně nejraději mám kritiky na VŠVU v Bratislavě. Oproti českým školám jsem tam vždy narazil na úžasně experimentální prostředí, otevřenou a obohacující debatu, chuť chybovat a učit se. Pozvání do Bratislavy proto nikdy neodmítám.

Na vlastní obhajobu. Nikdy jsem se do role kritika v hodnotící komisi sám nenominoval. Vždy moje účast vzešla z pozvání od ateliérových vedoucích, takže pokud si přejete, abych se na vašich kritikách rozhodně objevit nemohl, musíte se obrátit právě na ně.

A úplně na závěr. Možná to tak nevypadá, ale u kritik se studentům snažím vždy pomoct. Především s dalšími projekty. Snažím se, aby příště neopakovali ty samé chyby. Mají totiž často tendenci chápat projekty jako samostatné celky, a výsledek semestru, jako to nejdůležitější. To si myslím, že je velká chyba. Jestli studium za něco stálo, se ukáže až o mnoho let později. Nejde tedy především o kvalitu výsledku, ale o to, co jste dokázali za ten semestr vstřebat pro další použití.

12/21/2011

SuMo 67 / Proč je v politice tak málo architektů?


"Architektura je inteligentní forma organizace."

"S policejní prací je to jako s politikou. Vyžaduje ty nejlepší lidi, ale nenabízí nic, čím by je přitáhla."
Raymond Chandler

Napadlo mě to už mockrát. Studium architektury se zdá být docela dobrým tréninkem takřka na cokoliv (pokud se tedy děje, tak jak má). Architekt by měl být schopen analýzy (pochopení místa, jeho historie, požadavků klientů, majetkoprávních vztahů), i syntézy (z této analýzy utvořit návrh, za pomoci ostatních profesí), následného projednání návrhu (setkání a dialogu s dotčenými orgány státní správy, hasiči, hygieniky, sousedy, ...) a spolupráce na jeho následné realizaci (autorský dozor, dohled nad kvalitou provedení). Jeho návrh by neměl dobře sloužit pouze klientům, kteří za něj zaplatili, ale všem. To je tak komplexní činnost, že po jejím zvládnutí, či mnohaletém opakování by měl být architekt připraven zastávat takřka jakoukoliv organizační činnost. Jedna z definic architektury zní, že se jedná o vytváření konkrétního z obecného. Protože mě osobně vždy více zajímal opak (tedy vytváření obecně platného z konkrétních podnětů a pozorování), svět navrhování jsem pro zatím opustil.

Pokud se nepletu, tak v politice (zvláště pak v té vrcholové) příliš architektů nenajdeme. V Poslanecké sněmovně jsem napočítal celkem dva. Václava Mencla (ODS) a Miroslava Petráňě (VV). Za to je tam 20 poslanců s titulem MUDr. A že to tedy je sestava (namátkou Pavel Bém, Boris Šťastný, Jiří Besser, nebo David Rath). Myslím si, že absencí architektů v politice docela trpíme. Naši političtí reprezentanti se totiž nejraději zabývají virtuálním, neviditelným. Zájem o kvalitu fyzického prostředí, ve kterém se pohybujeme, jim v naprosté většině (čest výjimkám) zcela chybí.

Docela by mě zajímaly vaše názory, proč tomu tak je. Pokud budete mít chuť se o ně podělit, tak prosím využijte komentáře pod článkem.

Abych skončil optimisticky, přikládám link s malou ukázkou, jak se architekt může v politice uplatnit. Zde.

Zadejte si jeho jméno do youtube a pusťte pár videí, stojí to za to.

12/11/2011

SuMo 66 / O establishmentu


Nikdy jsem „netrpěl“ příliš silnou vnímavostí. Když je v místnosti velké vedro, většinou to zaregistruju jako poslední. Jsem vůči tomu, co se odehrává kolem mě dost imunní. Ale poslední dobou si všímám jedné výrazné tendence (narazil jsem na ni příliš mockrát, abych si nevšiml). S postupující ekonomickou krizí, která má asi výrazně hlubší kořeny, než se zdá, začíná přibývat nervozity. Architekti se pouštějí do většího množství projektů, než kolik dokážou zodpovědně zvládnout (nikdy nevíte, který projekt umře). Vyhlídky jsou zamlžené, málokdo ví, co nastane a tak se všichni začínají jistit. Především lidé, kteří okupují pozice se stálým příjmem, nepříliš závislém na kvantitě i kvalitě jejich práce. Tento druh lidí si své pozice hájí vždy, ale v současnosti se ve svých pozicích začíná opevňovat. Všemi dostupnými prostředky. Všemi metodami, které si v dosavadních pozicích osvojili. A že to je pestrý a bohatý repertoár (samozřejmě, že se netýká všech, mrzí mě, že to musím vždy zdůraznit, ale je lepší nedorozumění předjímat).

Kolik vyučujících dnes dobrovolně odchází z vysokých škol a uvolňuje své místo jiným? To by byla zajímavá statistika.* (pozn. já jsem se stal vedoucím ateliéru v konkurzu vypsaném na místo po architektovi, který zemřel – což, jak mám občas pocit, je v Česku nejčastější metoda otevření pozice na vysoké škole pro mladší lidi. Když jsem zjistil, že za standardní plat nejsem schopen podávat požadované výkony, svou pozici jsem opustil).

Bez souvislosti s předchozím, jsem hodně zvědav, kolik ze současných 4 členů představenstva ČKA, kterým na jaře roku 2012 končí mandát - Jan Vrana, Jan Sapák, Tomáš Jiránek, Milena Vitoulová - bude znovu kandidovat a kolik dobrovolně skončí a své (rozhodně nijak lukrativní – to zdůrazňuji) místo uvolní.

Letos jsem se rozhodl, že už nikdy nepožádám o grant NČA. Tyto granty by měly být určeny lidem, kteří začínají a snaží se o své první projekty (nebo pak systémovým projektům s celospolečenským dopadem). Mně NČA v minulosti několikrát pomohla. Nejvíce v roce 2003, kdy mi udělila grant 20 000,- na vydání knihy 29+3. Bylo mi tehdy 24 let, byl jsem studentem 5. ročníku a byl to ten správný moment, kdy jsem podporu potřeboval. Neměl jsem nic za sebou, žádné reference, NČA do mě přesto tehdy vložila důvěru. Vážím si toho. Dnes ve 32 letech mám pocit, že už to nepotřebuju a žádat již nebudu. Byl bych rád, aby to udělali i mí starší kolegové a dali možnost prosadit se nastupující generaci. Nemohu na ně apelovat jinak, než vlastním příkladem. Pokud to mohu udělat já, můžete taky.

*
V jednom filmu o japonské architektuře je kouzelná scéna. Mladý architekt (rozuměj čtyřicetiletý) píše staršímu, tehdy velmi respektovanému kolegovi, že by měl přestat navrhovat, dřív než zruinuje svůj veřejný obraz a měl by uvolnit místo mladším (že by tím pro japonskou architekturu udělal mnohem více, než když bude dále navrhovat). Adresát dopisu popisuje tento fakt svým vrstevníkům a kolegům během večeře a všichni se společně smějí drzosti a naivitě mladíka. Film se odehrává na konci osmdesátých let. Není bez zajímavosti, že jméno adresáta (Kisho Kurokawa) bude na tomto webu dnes znát deset, dvacet lidí ze sta (z nichž naprostá většina bude znát jeho jeden jediný dům), jméno pisatele naopak znají skoro všichni. Byl to Toyo Ito. Přemýšlím o analogii této situace v Česku. Který architekt by napsal kterému?

Architektura je neuvěřitelným způsobem závislá na vnějších podmínkách a současná vnější nejistota se projevuje hodně, možná víc než si myslíte. Rozhodně více, než jsem si myslel já.

12/10/2011

SuMo 65 / O vratké dvojnožce


Rovina je dána třemi body. Trojnohá židle se nemůže viklat. U stavby tento trojúhelník tvoří klient (objednavatel, ať soukromý, nebo veřejný, který je nakonec taky nějakou konkrétní osobou zastoupen) - dodavatel (stavební firma) - architekt (chcete-li tzv. projektant, zpracovatel projektové dokumentace). Zájmy této trojice se v některých aspektech setkávají, v jiných často rozcházejí. Někdy chce stavební firma co nejvíce ušetřit, architekt chce co nejvyšší kvalitu (bez ohledu na cenu) a klient sleduje jejich dohadování, přemýšlí, na čí straně je pravda a komu stranit a jak najít vhodné kompromisní řešení. Ale to dohadování, v němž zvítězí většinou ten, na jehož straně jsou peníze, tedy ten, ke komu se klient přikloní, je nesmírně důležité. Během něj vyplývá na povrch spousta informací.

Bohužel jsme v Česku poslední dobou (a to především u veřejných zakázek) svědky jiného procesu. Říkejme mu vratká dvojnožka. Vypíšete obchodní výběrové řízení na dodavatele (aniž byste znali předmět dodávky). Zvítězí ten, který nabídne nejlepší podmínky (většinově finanční - jinými slovy, nejnižší cenu, nebo třeba nejvyšší odměnu vybírajícím - ale to je pouze spekulace), nebo se třeba i vylosuje. A ten si pak přivede svého vlastního architekta, kterého zaměstná. Světe div se, žádná hádka o vyšší kvalitu, či šetření na nepodstatném, následně neprobíhá.

Když jsem byl studentem prvního ročníku, prováděl nás tehdejší děkan, prof. Suchomel, po své právě dokončené realizaci, Paláci Syner. Rovněž klasické dvojnožce. Klientem byla stavební firma, a tedy v zásadě generální dodavatel stavby. Že v této situaci dovedl projekt do dnešní podoby považuji za malý zázrak. Existují světově proslulé židle, které např. stojí pouze na jedné noze (viz třeba tato), ale kromě toho, že jsou často extrémně drahé, je jich velmi málo.

Závěr. Trojnožka kvalitu nezaručí, stejně tak dvojnožka (nebo dokonce jednonožka) kvalitu nevylučuje. Ale pravděpodobnost dosažení adekvátního výsledku je u posledních dvou případů statisticky podstatně nižší. Tím jsem si jist.

12/07/2011

Wish List 05 / O přebírání úspěšných modelů ze zahraničí


Za největší chybu polistopadového vývoje u nás považuji, že jsme většinou nebyli ochotní převzít spoustu fungujících modelů ze zahraničí (ve všech oblastech) a pokoušeli se takřka vždy o vlastní, zcela originální řešení. Spoustu výborně dávno odvedené práce dodnes dokážeme odbýt jednoduchou replikou: "Ale to by u nás nefungovalo. Naše podmínky jsou zcela jiné. To nemůžete jen tak vzít a použít. To že to funguje v Německu, neznamená, že to bude fungovat i tady."

Přesně tak. Absolutní souhlas. Fungující modely ze zahraničí můžete málokdy vzít a použít beze změny. Co to tedy ale vlastně znamená? Znamená to, že je nejdříve musíte pořádně zanalyzovat, pochopit, a pak musíte napřít úsilí na jejich změny, na jejich adaptaci tak, aby tady fungovat mohly. Ale to je úplně jiný typ práce, než vytváření něčeho nanovo.

Přál bych si, aby vznikla databáze skvělých zahraničních projektů, řešení (viz nedávná rekonstrukce panelové domu v Paříži od firmy Lacaton&Vassal, více zde) a následný popis, co by bylo zapotřebí k tomu (jaké změny by bylo nutné udělat), abychom mohli dosáhnout podobného výsledku. Jaká to má úskalí a jak by se tato úskalí dala zdolat. Připadá mi to jako skvělý námět na doktorskou práci menšího týmu lidí. Neměl by chuť se do toho někdo pustit?

Doplněno: Na Harvardu existoval speciální kurs, který se jmenoval Center for Design Informatics, který se zabýval důslednou analýzou procesů staveb. Jejich přípravy, realizace, i následného užívání. Pro ukázku, takto vypadá prostřední dokument, který se týká Guggenheimu v Bilbau (více zde). Na vyžádání kdyžtak pošlu i ty další dva, které jsou asi zajímavější, ale nenašel jsem na ně link na webu. Existuje něco podobného třeba na FA ČVUT? Díky.

12/04/2011

SuMo 64 / O vysokých školách architektury


"Nomen omen. Kdo že to vede české vysoké školy architektury? Zavřel, Přikryl, Chybík a Šípek? Už se těším, až je povede Odkryl a Otevřel."
nejmenovaný český architekt

Na českých vysokých školách architektury se vyučuje především JAK navrhovat. Pokud se nepletu, tak relativně málo se mluví např. o PROČ navrhovat (mockrát mi studenti řekli, že jejich úkolem bylo zastavět danou lokalitu ... ne hledat vhodnou odpověď na nabídnout příležitost, ale rovnou zastavět ... tedy o tom, že stavět se musí, se nepochybuje), PRO KOHO navrhovat, S KÝM navrhovat, ZDA VŮBEC navrhovat, PROČ někdy nenavrhovat, CO navrhovat (a jak to zjistit). Občas mám pocit, že se stále tváříme, že architekt je pouze autor vizuální podoby domu a o všechny fáze, které návrhu stavby předcházejí se nemá starat, neb to není jeho práce. To přece mají na starosti jiní.

Druhý můj pocit je možná zásadnější. Zdá se mi, že vzděláváme studenty na ideální situaci. Na situaci, kdy veřejnost jednoznačně rozumí významu architektury a jejímu vlivu na kvalitu života. Na situaci, kdy veřejná správa používá mechanismy k vyhledání kvality v oblasti stavění. Méně je připravujeme na situaci, že kromě vykonání výkonu musí přesvědčit o jeho smyslu, dokázat přesvědčit, že jejich povolání má význam. Z hlediska důležitosti rozhodování připravujeme studenty na pozici vedoucího architektonické kanceláře (o zásadních rozhodnutích z hlediska návrhu rozhodují oni), z hlediska kompetencí je připravujeme na roli zaměstnance (tedy někoho, kdo o vedení firmy, získávání zakázek a komunikaci s ostatními profesemi neví vůbec nic a není na to nijak připravován - čest všem vedoucím školních archit. ateliérů, kteří to dělají). V Česku existuje přesvědčení, že smysl se nejlépe obhajuje obsahem (tedy kvalitními výsledky), a to že úplně stačí. Tedy, že obsah je 1000x důležitější než forma.

Tvůrčí architekti si velmi často stěžují na všechny ostatní profese, které se podílejí na ovlivňování vystavěného prostředí. Na politiky, na úředníky, na developery, na novináře píšící o architektuře, na památkáře, na nedostatečně osvícené klienty, tedy na nízkou kvalitu vkusu "běžného klienta", na poslance připravující legislativu, na organizátory soutěží, na projektanty, na stavební inženýry, a velmi často i na úředníky jim nejbližší, na městské architekty. Není se pak co divit, že si tyto profese stěžují na nás.

Co s tím? Hůře se kritizuje něco, o čem něco víte. Mám dva drobné návrhy. 1./ V rámci (volitelných) předmětů by měli být studenti připravováni na to, jak efektivně vést dialog (ano, to je dost zásadní schopnost, kterou je třeba systematicky trénovat, jinak ji nezískáte) se všemi profesemi, které se podílejí na ovlivňování vystavěného prostředí a být informováni o způsobu práce svých budoucích partnerů (tedy nejen o jeho obsahu). 2./ Vedení vysokých škol architektury by si mělo uvědomit, že spousta jejich absolventů nebude působit jako tvůrčí architekti. A tomuto faktu by mělo přizpůsobit své magisterské studium. Fascinuje mě, že většina vedení škol dnes neví, co dělají jejich absolventi.

Závěrečná poznámka. Obrovská spousta studentů dnes pracuje během studia v archit. kancelářích (osobně si myslím, že pokud to nepotřebujete absolutně nutně z existenčních důvodů, tak to dobrý nápad není) a tam zjišťují, jak je výuka na jejich škole zastaralá, a jak moc neodpovídá současné situaci. Tyto postřehy by si měli studenti dokázat společně zformulovat a začít tlačit na vedení školy, aby ve způsobu výuky provedlo změny, nikoliv přemýšlet jak minimalizovat svou účast.

Doplněno o den později.
Když o tom tak přemýšlím, tak generace dnešních vysokoškolských pedagogů, kterým je 60+ mohla jen těžko předávat praktické zkušenosti z vedení kanceláře a dialogu (totalitní režim jim neumožnil tyto zkušenosti nabrat). Tato zodpovědnost tedy dnes leží na architektech střední generace (40-50 let), jejichž celá praxe spadá do období po roce 1989. Jejich handicapem je naopak neznalost jazyků a tedy slabší mezinárodní zkušenosti (které jsou často zakrývány skepsí ke globalizaci a neregionálně orientované tvorbě vůbec) a rovněž méně rozvinuté znalosti počítačového navrhování. Ale na to je tady zase už generace 30+. Z Holandska si pamatuji model, který aktivním architektům umožňoval učit jeden semestr ročně. Ten semestr se z 80% věnovali vyučování a z 20% praxi, druhý semestr to bylo obráceně (ve škole se objevili pouze na kritikách a obhajobách). U nás se tento model nepraktikuje z několika důvodů, ale ten zásadní je, že pokud byste se chtěli z 80% věnovat učení, tak umřete hlady.