CONTACT

9/29/2011

Z emailové korespondence


Celkem pravidelně si při různých příležitostech dopisuji s různými českými architekty. Teď mě napadlo občas některého z nich požádat o možnost tuto naši konverzaci zveřejnit. Tady je první výsledek tohoto nápadu. Možná to dobrý nápad není, ale mně připadá, že to zajímavé je.

Ahoj Adame,
je vidět, že si řada lidí zvyká ...
Dnes je vila v Berouně poměrně pozitivně vnímána - naopak Hermína v Černíně vyvolává diskuse, což je vidět i v dokumentu Lucie Králové. A nakonec u Hermíny je to pochopitelné.

Mám pocit, že se za poslední dobu zlepšila informovanost o architektuře. Vychází víc informací, jak v normálních novinách, tak i v televizi. Nakonec i kauza kolem Národní knihovny možná pomohla rozproudit krev v žilách mnoha lidem, kteří se o architekturu jinak nezajímali. Což je myslím dobře ...

Ale stále se to nijak zvlášť neprojevuje v reálu. Stále je velmi málo kvalitních staveb. Nevím proč, lidi na mě tak zatvrzele již nepůsobí - navíc mají i peníze, které v devadesátých letech neměli. Možná je ten problém v nás, v architektech - v našem oboru, ale to je asi otázka na delší povídání ...

V zásadě si myslím, že náš problém je v několika věcech:
- neumíme jednat jako celek (jsme rozdrobeni do příliš mnoha názorových skupin)
- neumíme držet dohody (např. doporučení cen komorou)
- neumíme se soustředit na samotnou práci (bez dalšího komentáře)

To jsou za mě rychlé poznatky.
Osobně nevím co s tím ...

Měj se,
Jan Šépka

9/28/2011

Říjen 2011


Blíží se říjen, což je vždy nejvíce nabitý měsíc architektonické sezóny, tak mě napadlo vložit si vlastní kalendář akcí, třeba to někoho bude zajímat.

02.10.
Startuje oslava 10 let Kruhu tzv. Dnem architektury. Vyberte si exkurzi ve svém městě a zajděte si na komentovanou prohlídku. Je to výjimečná akce. Více zde. Na odkazu klikněte na mapku a podívejte, kde je nejbližší město, kde se akce koná.
03.10.
Svou výuku oficiálně začíná Archip, spojil se s galerií Avoid, časopisem Era21, novými členy představenstva ČKA (Petrem Jandou, Petrem Leškem a Josef Smutným) a společně pořádají akci "Architekti na jedné lodi". Na náplavce, na pravém břehu, u vyšehradského železničního viaduktu, od 5 večer, dlouho do noci.
04.10.
V Brně se účastním diskuse o Městských zásazích v Divadle Husa na provázku, od 18.00
06.10.
Odpřednáším dvě přednášky na vybraných středních školách v Kroměříži v rámci této akce.
07.-09.10.
jsem v Rotterdamu na pozvání Českého centra. Více zde.
09.-11.10.
si nenechte ujít Fórum 2000. Vstup jako tradičně zdarma pro každého, kdo se zaregistruje. Více zde.
12.10.
V Bourání vystoupí Maria Topolčanská a společně pak půjdeme na zahájení výstavy NL architects v Galerii Jaroslava Fragnera. Více zde.
14.-16.10.
rozhodně nevynechejte druhý ročník Inventury urbanismu. Více zde. Lístky už se dají rezervovat, jestli se nepletu.
18.10.
jsem slíbil, že vystoupím na Google Ignite. Více zde.
20.10.
přednáším v Košicích a večer se zúčastním další PechaKucha Night.
25.10.
ze zúčastním diskuse o architektuře centra Zlína v Městském divadle. Více zde.
26.10.
Stále ve Zlíně. Festival Mixer. V jeden z těchto dnů si taky zapřednáším na Gymnáziu, kde jsem studoval.

9/27/2011

SuMo 56 / O nenávisti, aneb zhmotnělá připomínka vlastní chyby


Občas mě po ránu něco napadne a musím si to písemně zaznamenat, dřív než to zapomenu. Dneska jedna, možná lehce provokativní myšlenka. Jedno z možných (z možných proto, že toto tvrzení samozřejmě neplatí na všechny) vysvětlení nenávisti vůči současné (moderní), hlavně té velmi kvalitní, architektuře: "Těm kdo v ní nežijí, každodenně připomíná, že se při stavbě vlastního domu rozhodli špatně."

Často se uvádějí srozumitelné a racionální důvody. Současná architektura nezapadá do kontextu (prostředí, krajinného rázu). Vypadá jinak. Je hnusná (právě proto, že vypadá jinak). Je z jiných materiálů. Snaží se na sebe příliš upozorňovat a strhávat pozornost. Tedy, je sebestředná a není pokorná a citlivá. Je chladná a studená. Depresivní. Určitě dlouho nevydrží (to se např. tvrdí velmi snadno, když má za sebou pouhých pár měsíců existence). Atd. Asi bych takhle dokázal popsat pár dalších stran. Ale to dnes tučně napsané vysvětlení mě vlastně nikdy nenapadlo. A přitom ve státě, kde závist je takřka národní sport se docela nabízí. Nějaké poznámky?

9/26/2011

TEDx Brno

12. října se spustí online rezervace na druhý díl v Brně. Více na stránkách www.tedxbrno.cz Maximálně doporučuji vaší pozornosti. Zarezervujte si vstupenky. Je to výborná akce. Vkládám video s mým loňským vystoupením. Poměr líbí vs. nelíbí mě v tomto případě dodnes nepřestává udivovat. Díky.



9/17/2011

SuMo 55 / O lidech

Dneska hodně obecně a hodně sentimentálně, ale občas to jinak nejde. Moje manželka měla v létě velké zdravotní problémy. Chodil jsem ji do nemocnice navštěvovat každý den a nevyhnul se poslechu rozhovorů ostatních pacientů. Po několika týdnech mi před očima začal vyvstávat jednoznačný vzorec. Mluvili pořád o tom samém. O jiných lidech. O přátelích. O příbuzných. O tom, kdo a kdy je přijde navštívit. Nikdo nemluvil o práci, o termínech, o penězích, o majetku, o internetu, o politice, o sportu, o televizi, o jídle a pití, o jakýchkoliv věcech, nebo o cestování. Asi není od věci si to uvědomit, i při dobrém zdraví.

Nové ve starém


Včera jsem se zašel podívat na výstavu v Galerii Jaroslava Fragnera "Nové ve starém", kterou připravil NPÚ a Richard Biegel a k navštívení je do 9. října. Jedná se o výřez z více než rok probíhající kampaně, která shromáždila k dnešnímu dni na 158 staveb, více zde. Komu chybí v Česku hodnocení staveb, přijde si na své. Škoda, že některé texty nejsou podepsány a dvojnásobná škoda, že některé obsahují nic neříkající slova jako "zajímavé", nebo časté ohánění se všemi možnými cenami rozdílné úrovně. I tak se jedná o ohromně záslužný počin. A velmi poučný materiál a NPÚ za něj patří dík.

Prohlídka výstavy i webu mě přiměla k následující úvaze. Předimenzované, investorsky bezohledné a mizernými architekty mizerně navržené stavby přiměly "památkáře" a úředníky stavebních úřadů ke snaze se bránit a to všemi prostředky. Většinou vytvořením pravidel a předpisů, jak postupovat. Věřím, že tento systém doopravdy pomáhá bránit těm největším excesům (i když, abych si sám odporoval, ty často disponují finančními a lobbistickými schopnostmi tato pravidla obejít), ale bohužel zároveň neuvěřitelně komplikují život i těm výborným investorům s výbornými architekty. Tedy, snaží se bránit excesům (jak výstava dokládá, nepříliš úspěšně), ale bohužel se z ní nedozvíme, o kolik kvalitních příkladů architektury jsme díky nekompetentním rozhodnutím přišli. Tvrzení, které jsem zaznamenal od Christiana de Portzamparca je v Česku nemyslitelné: "V New Yorku byla na naši parcelu předepsaná výšková regulace 140m. Po předložení našeho návrhu, 180m vysokého, stavební komisi, jsme uslyšeli ortel. Pane architekte, s vámi bychom mohli klidně jít i na 220m. Ten návrh je natolik kvalitní, že by to prostředí uneslo."

Troufnu si tvrdit možná jednu provokativní věc. Regulace, tedy snaha něčemu zabránit, něco omezit, nebude mít nikdy tu kvalitu, jako snaha něco vytvořit. Nikdy jsem se nesetkal s úředníkem (možná je to moje omezenost), který by se studiu problému věnoval s takovým zaujetím, jako kvalitní architekt, snažící se pochopit místo, program, historii a společenskou situaci. Jinými slovy, systém, kdy někdo předem říká, do jakých mantinelů se musí vejít hledání, které ještě ani nezapočalo, považuji za nesmyslný. Krátký příklad z Almere. OMA navrhla Masterplan nového uspořádání, rozdělila lokalitu na 33 částí pro světově uznávané architekty. Každý z nich postupně požádal o výjimku vůči Masterplanu. Když byla schválena poslední výjimka, o kterou požádali sami tvůrci Masterplanu na vlastní objekt, byl Masterplan definitivně zrušen. Tedy, rámec, něco jako regulace existovat musí, ale musí být rovněž připraven na to, aby se mohl pružně změnit, když se střetne s kvalitnějším řešením. Nejsem si vůbec jist, zda toto mají úředníci v Česku možnost uplatnit, zda by jim legislativa takovýto postup umožnila.

Asi před dvěma lety jsem svým kamarádům z ateliéru Skvadra pomáhal prosadit projekt rodinného domu na zastupitelstvu malého města ve Středočeském kraji. Neodporoval územnímu plánu, ale nevypadal jako domy v okolí. Přesto se stavební úřad vyjádřil negativně. Mimochodem, toto považuji za největší katastrofu, iniciativního úředníka, který rozšiřuje své pravomoci tím, že vydá nesouhlas, i když pro něj nemá logickou oporu v územním plánu. Tedy obráceně to nejde, býti otevřeným k nesouladu (jak jsem mockrát slyšel), ale být tzv. přísnější není vůbec problém. Zajímavý paradox. Stavební úřad nás tehdy odkázal tzv. výš, na rozhodnutí zastupitelstva. To po dvouhodinové diskusi vydalo se stavbou souhlas a dům dnes stojí, ale dodnes si pamatuji větu jedné ze zastupitelek: "Pane architekte, víte kolik jste nám dnes přidělal práce? My totiž teď budeme muset o každém projektu rozhodovat individuálně." Tato věta mě dodnes nepřestává fascinovat. Sakra, a jak jinak byste chtěli postupovat? Představa, že je možné vytvořit univerzální soubor pravidel, kterými se prosejí individuálně vytvářené návrhy je v mých očích naprosto nesmyslná.

Uvedu to na posledním příkladě. Realiazce Svatopluka Sládečka, Zlaté jablko na zlínském náměstí Míru, je na výstavě uvedena s hodnocením, které končí takto: "Stavba naplnila regulativy týkající se výšky zástavby a nutnosti optického rozčlenění průčelí objektu ze strany náměstí na čtyři části, z důvodů zachování tradičního charakteru a měřítka lokality. Nástup do nákupního centra z náměstí je řešen pouze přes vstupy historických domů, naopak propojení moderní části dostavby nárožní s parterem tradičního náměstí je problematické. Rovněž vybourání stavebních konstrukcí bývalé Záložny a zachování pouze kulisy čelní historické fasády je z pohledu památkové péče zcela nesprávné."

Vychází se tedy z univerzálního předpokladu, že ponechat pouze historickou fasádu a ubourat zadní trakt a ten nahradit současnou stavbou je VŽDY nesprávné. Jsem si naprosto jist, že to není pravda. Právě v tomto případě to totiž považuji za správné rozhodnutí. Zachovat dům celý možné nebylo a zbourat i fasádu by byl vzhledem k prostoru náměstí velký omyl. Navrhnout novou, přes 70m dlouhou fasádu pro náměstí by vyžadovalo architekta světového formátu, kterým Svatopluk Sládeček není. A jsem si jist, že se mu za to ani nemusím omlouvat, protože to ví. Právě proto se rozhodl fasádu ponechat.

Nemám žádné řešení, ale vadí mi, že v Česku neexistuje seznam skupiny architektů, ke kterým by měli mít úředníci důvěru, protože svou předchozí prací jednoznačně prokázali svoji kompetentnost. A měli by jim věřit, i když jim osobně se řešení předložené architekty "nelíbí".


9/15/2011

Návod

"Na každý problém existuje rychlé, jednoduché a pohodlné řešení. To chybné."
Umberto Eco

Dostávám dost emailů od studentů ještě středních škol, kteří přemýšlejí o studiu architektury a chtějí vědět, jak se na to nejlépe připravit, nebo od studentů nižších ročníků, jak se stát výborným architektem. Ze začátku se mi na to nechtělo moc odpovídat, s tím, že žádný univerzální návod neexistuje, ale to není moc uspokojivá odpověď. Takže po chvíli přemýšlení, tady je můj "návod". Pokud bude chtít někdo doplnit komentáři, budu rád.

Zajímat se o svět kolem sebe (včetně politiky),
dobře se dívat,
naučit se kriticky myslet,
trénovat trpělivost,
dokázat bez emocí přijímat kritiku,
kreslit každý den,
zajímat se o současné umění, nejen o to prověřené časem,
chodit na výstavy,
hodně číst,
naučit se výborně anglicky,
mít rád lidi,
chápat architekturu jako prostředek, nikoliv jako cíl.

A na závěr jedno z mých oblíbených videí:



9/14/2011

SuMo 54 / Příliš mnoho není nikdy dost


"Too much is never enough."
Eric Owen Moss

"Málo slaný, málo slaný, málo slaný, málo slaný ... přesolený."
komentář Barta Simpsona k vychovatelce, která mu připravuje svačinu

Často slýchávám, že média málo informují o architektuře. Ovšem minimálně stejně často si všímám, že si lidé stěžují na něco, co už není pravda. Že se vymezují vůči něčemu, co zatím prodělalo dost podstatnou změnu, ale oni tuto změnu nezaznamenali. Někdy úmyslně, někdy neúmyslně. Petr Volf píše už zhruba dva roky každý týden čtyřstránkový článek do páteční přílohy hospodářských novin (a HN zavedli ve své elektronické verzi rubriku architektura, zde), LN tuto rubriku zavedli zhruba před rokem, a ve své elektronické verzi změnily její název z Bydlení na Architektura, a to dokonce na své hlavní liště, zde. Na ČT2 začal minulý týden běžet šestnáctidílný seriál o současné české architektuře, každou sobotu ve 22.00 (více zde) a podle prvních reakcí se zdá, že u šestnácti dílů nemusí skončit. Teď by ještě hodně pomohlo kdyby rubrika Bydlení na portálech idnes a novinky.cz začala mít alespoň základní kvalitativní úroveň.

K titulku článku mě přiměl tento komentář pod článkem na idnes: "ČT by se měla přeorientovat na nějakého jiného "odborníka" na architekturu než je všudypřítomný agilní topagent Adam Gebrian. Vypadá to, že si v ČT vybudoval pobočku své PR agentury."

Za prvé mě to dobře pobavilo (důvody pobavení si nechám pro sebe), ale za druhé mě to přimělo ke dvěma úvahám. 1./ Jaká je nejkratší doba, během které někomu připadá, že je vás všude plno (mně to trvalo tři roky, Tomáši Sedláčkovi a Tomio Okamurovi se to myslím podařilo za o něco delší dobu, ale zase v mnohem masivnější míře)? 2./ Pozitivní hodnocení je vždy chápáno jako placené PR. To je velmi zajímavá informace.

9/10/2011

SuMo 53 / Architektura prostřední velikosti


"V USA nejsou školy, věznice a nemocnice navrhovány architekty. Tyto instituce jsou chápány jako společensky příliš důležité na to, aby jejich návrh mohl být architektům svěřen."
Jeff Kipnis

Napadlo mě to nedávno. V Česku architekti nenavrhují obrovské stavby realizované za velké peníze, ani ty nejmenší, u kterých si stavebník často myslí, že na architekta nemá, že je příliš drahý a že to, co se chystá realizovat je jen taková drobnost, a to zvládne sám. Architekti tedy navrhují pouze to mezi. Hledají řešení na investice průměrné velikosti. U velkých investic se vyvinulo několik způsobů realizace, z nichž ani jedna evidentně nepovažuje práci architekta za důležitou. Buď se dělá tendr, výběrové řízení na dodavatele (stavební firmu), který si následně naprosto netransparentním způsobem přivede svého "architekta", či stavebního inženýra (viz realizace stanic pražského metra), nebo se zakázka účelově krájí (tak aby se vešla do předem požadovaných finančních limitů), nebo se soutěží o návrh (ale rozhodující kriteria představuje výše obratu dané firmy za uplynulý rok, profesní pojištění, reference, levnost a rychlost provedení). Zkrátka, čím větší investice, tím menší pravděpodobnost kvalitního výsledku po stránce architektury. Není to však dáno neschopností architektů, ale již samotným způsobem organizace pořízení návrhu. Rovina je jak známo dána třemi body, a tuto trojici v oblasti stavění představuje klient - architekt - dodavatel. Bohužel ta prostřední noha je dnes doopravdy dramaticky kratší a následky vidíme všude kolem. Je jedno, jestli to bude nový kampus Univerzity Karlovy, rekonstrukce Klementina, rekonstrukce Národního muzea, nebo výstavba nového depozitáře Národní knihovny. Smůla je, že ty největší věci a rovněž ty nejmenší (detaily) nejvíce ovlivňují náš každodenní život. Architekti se na tvorbě prostředí, ve kterém žijeme, podílejí čím dál tím méně.

PS
Co se velkých zakázek týče, je tu ještě jedna neradostná skutečnost. Velké firmy (a je jedno, zda mluvíme o dodavatelsko-stavebních, nebo inženýrsko-projekčních) mají vždy vytvořené specializované oddělení na shánění zakázek. Tito lidé nedělají nic jiného, než že se pravidelně setkávají s potenciálními vypisovateli. Netřeba hned mluvit o korupci, stačí osobní známost. Nejlepší způsob jak v Česku cokoliv ovlivnit. To je něco, co standardní architektonické kanceláře, které se snaží orientovat na kvalitu návrhu nemohou nabídnout. A proto se k těmto zakázkám v současném systému (až na naprosté výjimky) nedostanou.

9/08/2011

Ostrava 2020

Přesně před rokem prohrála Ostrava s Plzní v souboji o titul EHMK 2015 6:5. V bezprostřední reakci na to jsem napsal text, který jsem nikdy nepublikoval. Takže s ročním zpožděním, tady je. Naivní? Samozřejmě, že naivní. Očekávám kritiku.

V Ostravě jsem nebyl skoro deset let. Kdy to bylo naposledy? Aha, už vím. Když se na začátku září roku 2010 na Masarykově náměstí vyhlašoval výsledek souboje o titul EHMK 2015. Prohráli jsme s Plzní. Vzpomínám si na ten dav smutných lidí, jako by to bylo dnes. Muselo jich být snad 3000. Ale to už je dávno. Vystupuji na nádraží a mám pocit totálního Deja Vu, tady se snad nezměnilo vůbec nic. Snad jen vzduch je asi trochu čistší, ale to může být zapříčiněno krásným počasím. Nasedám na tramvaj (úplně stejná jako před deseti lety) a jedu do centra.

Vystupuji na Stodolní. A registruji první drobné změny. Několik zastavěných proluk, trochu více lidí na ulicích, než bych čekal ve čtvrtek dopoledne. Přicházím na náměstí. Velká proluka stále prázdná, ale jinak atmosféra příjemného maloměsta. Bezcílně se potloukám kolem. A hele, tady je knihkupectví Academia, které tenkrát chtěli zrušit, tak se asi podařilo zachránit. A vypadá dokonce o dost větší. To je dobře. Támhle naproti je Stará aréna. V oknech sedí lidé a popíjejí kávu. Tak taky nezanikla, přestože se tehdy o tom hodně mluvilo. Vzpomínám si, jak vypršela smlouva a zdálo se, že po pár měsících oživené existence opět zanikne.

V tom mě něco zaujalo. Nevím přesně co. Možná jsem v průhledu vedle budovy bývalé radnice zahlédl něco nepatřičného. Ne, nebyl to vizuální vjem. Byl to zvuk. Co to jenom mohlo být? A znovu. Hrozně slabě jsem zaslechl zvuky hudby, a pak znovu výraznější zvuk. To byl potlesk, ne? Zvláštní. Vydal jsem se tím směrem. Tady vždycky končilo historické centrum a začínalo moře parkovišť. Na ten náhlý zlom, mezi relativně příjemným prostorem náměstí a pak pocitem, jako byste se ocitli na totální periferii, se nedá nikdy zapomenout. Ale teď tady žádné auta nebyla. Zato pár nových domů. Kanceláře a bydlení. A co je támhle to? Aha, to musí být dostavba Divadla loutek, myslel jsem si, že to byl pouze předvolební slib, ale asi ji vážně postavili. Odtud asi přicházel ten zvuk. V polo-zapuštěném venkovním amfiteátru se totiž právě hraje divadlo a je vidět, že se diváci dobře baví.

V ten moment jsem si uvědomil, že něco je úplně jinak. Vždyť stojím na kraji parku. Kde se tady jenom vzal? Tady přece nikdy žádný park nebyl? Jenom bývalé, totálně opuštěné a zanedbané výstaviště Černá louka, které sloužilo jako povrchové parkoviště pro centrum. Hmm, neuvěřitelné. Vážně park. A plný lidí. Ale nepůsobí přecpaně. Jak to? Jsou tady nové stromy, chodníky se zvláštní černou dlažbou, spousta laviček a malé kopce, na kterých sedí desítky mladých lidí, evidentně studentů. Co tady dělají, tady přece blízko žádná škola není. Nebo je? Na konci parku se něco leskne.

To musí být řeka. Takhle blízko? Ta přece byla vždycky hrozně daleko. Až za silnicí. Sakra, ta tady taky není. Tu silnici museli úplně odstranit. Ale stejně, vždyť ta řeka nebyla nikdy vidět. „To víte, že nebyla“, přerušuje mě paní, která sedí na lavičce několik metrů ode mne.“ Ani jsem si neuvědomil, že mluvím nahlas. „Nebyla vidět, protože byla schovaná za regulační zdí. Ale poté, co zrušili silnici, tak upravili i spád louky tak, že teď je řeka součástí parku.“ Ale proč rušili silnici, to se přeci nedělá, ne? „To byla součást realizace klastru, začalo se s tím někdy před desíti lety.“

Klastru? To slovo mě úplně elektrizovalo. Jasně, před deseti lety se o něm hodně mluvilo. Prosím vás, paní, jakého klastru? Skoro křičím. Vždyť to byla úplná hloupost. To tenkrát nemohl myslet nikdo vážně. Narvat miliardy do nějakých úplně nepotřebných kulturních staveb, které nikoho nezajímají. To se přece smetlo ze stolu, hned jak vyhrála Plzeň, no ne? „Ale kde, právě naopak. Možná si vzpomínáte, že krátce po tom prohraném klání proběhly volby. Ty vyhrál tehdejší primátor, který se rozhodl v nastoupené cestě (učinit Ostravu místem pro šťastný život) pokračovat. A hned po volbách se vrhnul do realizace tohoto ambiciózního projektu. Vyhlásili soutěž na koncertní síň … No právě, ještě to, to už na mě bylo tenkrát doopravdy moc. Říkal jsem si, kdyby to území aspoň zkultivovali, vysadili nové stromy, osadili nové lavičky, uklidili, zametli … a oni se místo toho pustí do přípravy toho největšího, nejdražšího a nejnáročnějšího – do koncertní síně. A ještě k tomu další soutěž, jako bych jich za uplynulých pár let nebylo až, až.

„V tom s Vámi naprosto souhlasím, myslela jsem si přesně totéž co Vy. Však taky proti výstavbě koncertní síně dost lidí protestovalo. Připomínali vedení města nesplněné sliby vybudování nové knihovny a fakt, že město čelí větším problémům, než je neexistence kvalitní koncertní síně. Jen si vzpomeňte na kvalitu ovzduší. Ale zatímco se mediální pozornost strhla na koncertní síň, původní koncepce klastru nezahálela. Došlo k rozpracování ideového záměru, jeho úpravám a částečné minimalizaci. Velmi nenápadně, ale o to rychleji se přikročilo k prvním faktickým krokům. Byly zbořeny technicky nevyhovující stavby bývalého výstaviště, rozmontovala se ta tří podlažní železobetonová garáž, došlo ke zrušení už zmíněné silnice, co odřezávala Černou louku od řeky. Upravily se nevyhovující asfaltové plochy (byly nahrazeny novými trávníky), osvětlení a chodníky. A pak se přikročilo asi k nejradikálnější změně. Přes noc se kolem Černé louky objevily dopravní značky, které zabraňovaly vjezdů automobilů dovnitř, do prostoru budoucího parku. Byl to nejdříve šok, ale rychle jsme si na to všichni zvykli. Dnes už vůbec nechápu, že jsme Černou louku používali jako povrchové parkoviště. Nedostatek parkovacích míst se krátce na to nahradil v prostorách obchodního centra na Karolině, ale i v podzemích jednotlivých staveb, které následovaly.

Myslím si, že město chytře začalo jako první budovat stavby, které zajistily trvalou přítomnost mladých lidí v území. Waldorfské školy a kreativní inkubátor spojený s vysokoškolskou výukou Arts Managementu. To byla ta největší změna. Místo úplně ožilo. Stalo se oblíbeným místem setkávání. Teprve poté došlo na úpravy terénu. Ze začátku mi to připadalo zbytečné, ale podívejte se dnes. Jak se na těch vyvýšených paloucích trávy přirozeně setkávají lidé. Z pavilónu G se strhnul ten zrezivělý plechový plášť a golfový trenažér na několik let nahradila léta postrádaná kunsthalle.

A vlastně až poté došlo k vytvoření koncertní síně. To víte, její příprava si vyžádala roky. Ale to už nálada ve městě byla zcela jiná a vypadalo to, jako zcela logický krok. Ne jako v roce 2010. Naprosto podobný osud potkal Kunsthalle, která se dokončila vloni. Po několika letech úspěšných a kvalitních výstav v provizoriu pavilónu G nikdo nepochyboval, že si Ostrava zaslouží důstojnější prostor pro současné umění. Však se zajděte podívat. A jestli mi nevěříte, klidně se kohokoliv zeptejte. 8. září se každý rok připomíná v Ostravě jako nejdůležitější městský svátek. Naše slavná prohra. Mám pocit, že kdybychom tenkrát zvítězili, možná by všechno dopadlo špatně. Vyházeli bychom miliardy za nesmysly. Kdežto po porážce jsme se rozhodli financovat přeměnu Černé louky z vlastních peněz města. Samozřejmě, že se všechno dělalo mnohem skromněji, ale myslím si, že to bylo jedině dobře. Koncertní síň nemá 1500 sedadel, ale jen 600. Ale zase je vždycky vyprodáno. Jsem hrozně ráda, že se z centra zase stalo příjemné město k životu. Jen nájmy jsou zde zase o dost vyšší, ale to k tomu patří.

9/05/2011

SuMo 52 / O abstraktním myšlení architektů


Včera jsem si vyměnil několik emailů s jedním čtenářem Lidových novin, ohledně posledně uveřejněného článku (více zde). Kritizoval mě za to, že tvrdím, že se daná stavba do prostředí "hodí" a přitom je to přesně naopak, je tam jako "pěst na oko". Podle něj se tam naopak docela dobře hodí jiné novostavby, sice ne tak architektonicky výrazné, ale o to nenápadnější a pro celkové prostředí vhodnější. Ty zase připadaly jako "pěst na oko" mně. Jak je možné, že mezi dvěma lidmi, kteří se snaží věcně a bez emocí argumentovat (mimochodem velmi oceňuji), může dojít k tak diametrálně odlišnému pohledu na věc. Navíc se tak v oblasti kvalitních novostaveb děje velmi, velmi, doopravdy velmi často. Nabízím jedno vysvětlení. Architekti (alespoň ti výborní) se při vstupu do prostředí snaží toto prostředí zanalyzovat a pochopit. Pochopit jeho principy, spíše, než vnější znaky, které chápou jako méně důležitý důsledek těchto principů. Odvolávají se na logiku, modernost historických postupů (ano, historické stavby byly často stavěny nejšpičkovějšími technologiemi té doby), než na jejich vzhled. Tedy přesný opak toho, co dělají obyvatelé dané lokality a rychlí vnějškoví pozorovatelé. Těm jsou principy většinou úplně ukradené. Proč by se měli namáhat jejich analýzou. Jediné co je zajímá je, jak daná novostavba vypadá. A pokud vypadá jinak, než to co je kolem (nemá třeba střešní přesah), je to špatně, princip neprincip. Nehodí se. Obávám se, že tyto pohledy se budou do budoucna jen obtížně slučovat. Těžko si představit, že architekti více zohlední vnější znaky (možná ano), a že ne-architekti začnou o domech a svém prostředí vůbec, uvažovat více abstraktně.

9/03/2011

Pár šaškovských nápadů


Tak pokud Praha hledá šaška (to slovo moudrý to zbytečně komplikuje - více zde), rád se přihlásím do otevřeného výběrového řízení, které bude posuzovat většinově nezávislá porota. A jako malý test přikládám link na jedno starší video z 5.3. 2011. Link zde.