CONTACT

1/30/2011

Pátý měsíc v Los Angeles / Na návštěvě u Jima Goldsteina


Na vánoce roku 2007 jsem dostal jeden z nejlepších dárků v životě. Markéta zavolala do kanceláře Jamese Goldsteina* – jednoho z nejbohatších lidí na Západním pobřeží, představila se jako architektka z Evropy a zeptala se, zda bychom nemohli navštívit šéfovu rezidenci – fantastický dům navržený Johnem Lautnerem roku 1962. Za dva dny přišla odpověď. Bohužel s navrženým nehodícím se termínem. Slušně jsme poděkovali a požádali o náhradní. Druhá odpověď dorazila vzápětí. Pan Goldstein má čas 24. prosince dopoledne a rád vám ukáže svůj dům. Dostavte se v 10 hodin a zavolejte až budete na místě. Přesně to jsme udělali.

O pár dní později tak procházíme hustou džunglí připomínající amazonský prales a po více než sto metrech stojíme na malém parkovišti, na kterém stojí jediný vůz – smetanově bílý Rolls Royce Silver Cloud – kabriolet. Z domu vychází asi sedmdesátiletý chlapík ve žlutých šortkách, s kšiltovkou zakrývající dlouhé stříbrné vlasy. Všem nám podá ruku, každého se zeptá na jméno a místo původu a stručně se představuje: „Říkejte mi Jim. Kolik máte času?“

Dříve než stačíme odpovědět, procházíme kolem umělého rybníku plného ryb, a z obývacího pokoje pozorujeme terasu (s fantasticky vyřešeným detailem zábradlí) s bazénem a s jedním nejúžasnějších výhledů, co jsem kdy viděl – panorama Los Angeles je dechberoucí. Vidíme jak downtown, tak oceán, na obzoru dokonce ostrov Catalina ve vzdálenosti více než 60km – tolik k smogovému oparu. Dům Jamese Goldsteina jsem znal docela dobře už před naší návštěvou. Kromě půdorysů a řezů, které najdete v každé Lautnerově monografii / dům bývá uveden jako Sheats Residence podle jména původního majitele/, jsem ho viděl v několika filmech / Charlie’s Angels Full Throttle, The Bandits, nebo The Big Lebowski a na mnoha stránkách módních a lifestylových časopisů. Ale jak už tomu u domů špičkových kvalit bývá, nic vás úplně nepřipraví na konkrétní zážitek. Prvních pár minut jen stěží vnímám, co nám „Jim“ vypráví. Dům koupil roku 1972, tedy 10 let po jeho dokončení. Byl v katastrofálním stavu. Původní investor ho musel prodat již záhy po dokončení. Od té doby změnil majitele ještě dvakrát. James Goldstein ho ihned po zakoupení začal upravovat do podoby, o které se Lautnerovi ani nesnilo. Na rozdíl od původního stísněného rozpočtu totiž nabídl rozpočet neomezený. Až do Lautnerovy smrti v polovině 90. let tak Jim a John postupně vylepšovali svého miláčka k dokonalosti. Až nyní chápu entusiasmus se kterým nám Jim dům ukazuje a který vysvětluje i fakt, že si na nás našel čas na vánoce. Je to totiž on, kdo je minimálně spoluautorem domu. Klient přicházející každý den s podněty jak původní koncept ještě více radikalizovat. Všechna tradiční okna jsou nahrazena bezrámovým zasklením, bazén získává neuvěřitelně subtilní nerezový obal, Goldstein si objednává pro dům speciálně navržený betonový nábytek a klíčovou roli v úpravách návrhu hraje technologie.

Jim se po domě pohybuje s dálkovým ovladačem, který neslouží pouze k manipulaci s dobrou desítkou televizí a promítacích pláten (všechny ukazují zápasy basketbalové NBA), ale k otvírání oken, světlíků, posouvání dveří. Dům je hudební nástroj, který věrně poslouchá svého majitele. Skutečné spojení exteriéru s interiérem. Plné využití kalifornských možností. Snažím se všímat si detailů, ale opravdu to není jednoduché. Celkový dojem je příliš silný. Přesto, pár přímo uhodí do očí. Jako např. několik stovek zavařovacích sklenic zalitých do betonu střechy, které slouží jako hvězdné světlíky na obloze stropu.

Cestou do nejslavnějšího prostoru domu (slovo pokoj by zde rozhodně nebylo na místě) míjíme původní model s nádherně vymodelovaným terénem. Sestupujeme o patro níž a výhled se kupodivu stává ještě lepším. Jim nenápadně zmáčkne knoflík dálkového ovládání a před Stefanem se rozevře nárožní bezrámové zasklení. Naštěstí netrpí závratí, protože pád do hloubky několika desítek metrů by nemusel skončit bez následků. Následuje další přehlídka pozoruhodných detailů. Sprcha přístupná jak zevnitř, tak zvenku. Kompletně prosklené umyvadlo, tak aby nebránilo výhledu. Pod podlahou ukrytá vana, jejíž překrytí samozřejmě podléhá dálkovému ovládání. A to nás teprve čeká vrchol samotné návštěvy.

Kromě technologických úprav domu se James Goldstein soustředil i na to nejpodstatnější. Úpravy pozemku. Začal logicky s velikostí a přikoupil několik sousedních parcel. Původně holý svah nechal osázet bujnou vegetací, která domu dodala zcela jiný charakter. Z výrazného skulpturálního objektu se stala schránka volně přecházející v krajinu okolí. Jim nás vede snad kilometrovou stezkou (kterou si osobně pojmenovávám „stopa Xapatanu“. Džungle se na několika místech otevírá a vytváří nádherné venkovní obývací prostory, poskytující naprosté soukromí a fantastické výhledy. Na konci cesty na nás čeká pečlivě utajované překvapení. Betonový bunkr, laboratoř Jamese Turrella, místo kde Jimův ovladač dostává plný prostor k uplatnění Po světelné show se otevírá strop s výhledem na nebe a náš úžas je dokonán. Zcela ohromeni se vracíme zpátky do domu a Jim nás vede na sousední lokalitu, kde probíhá stavba dalšího objektu. Jeho vlastní kanceláře podle Lautnerova návrhu ze začátku 90. let. Střešní tenisový kurt je samozřejmostí. Během závěrečného rozhovoru se dozvídáme, že Jim tráví v domě 6 měsíců v roce. „Zbylého půl roku se pohybuji v Evropě. Cítím se tam lépe než v Americe.“ Na otázku zda mu jeho dům v Evropě neschází odpovídá s úsměvem: „Ne, rozhodně ne, za těch 35 let se stal mojí součástí, nosím si ho všude s sebou. Tady.“ A poklepává si na levou stranu hrudi. I pro mě není jednoduché potlačit slzy dojetí. Bez legrace.

* Doporučuji navštívit Goldsteinovy webové stránky. Už jen jejich hlavička na Google.com ze mě udělala jeho doživotního fanouška: „James Goldstein se specializuje na architekturu, módu a basketbal". James Goldstein je rovněž znám jako nejslavnější fanoušek NBA, alespoň podle jejího komisaře Davida Sterna.

1/29/2011

SuMo 23 / O strachu z architektů


"Někteří architekti se chovají jako krejčí, který má za úkol pro svého zákazníka vytvořit oblek šitý na míru a pustí se do práce dříve, než si ho změří."
architekt Petr Hájek

"Spousta lidí si myslí, že si bude architekt poroučet co udělá, a že nebudou mít příležitost svoji ideu o bydlení uplatnit. A mají z toho strach."

filmová režisérka Lucie Králová

"Proč se v odoborných časopisech o architektuře publikují pouze zcela výjimečné návrhy vhodné pro pár vyvolených?"
student Gymnázia Jana Keplera

"Co ode mne může klient očekávat? Na prvním místě empatii, respekt a chuť porozumět zadání."
architekt Michal Kuzemenský

Dnes a denně se setkávám s více či méně oprávněným strachem z architektů. Ze spolupráce s nimi. Předkládám seznam důvodů, které slýchávám nejčastěji:

Architekt je zbytečný luxus, je příliš drahý, nemohu si ho dovolit. Je vhodný pouze pro ty nejbohatší, mně stačí něco obyčejného. Třeby typový projekt. Vždyť stojí jen 25 000,- (a nebo ho teď někde nabízejí i zdarma) a ještě dostanu slevu na materiály.

Mám jenom málo peněz, nemohu si tedy dovolit utratit hodně za (nehmotnou) přípravu (řeči, rozhovory, plány). Musím se snažit investovat každou korunu do fyzické stavby.

Architektura je vždy něco extravagantního.

Architekti jsou umělci, kteří dělají nepraktické věci. Vypadá to hezky na fotografiích, ale bydlet se v tom nedá.

Nechci nic strohého, betonového, minimalistického, nezařízeného s rovnou střechou. A to je přeci ta vaše moderní architektura, nebo ne?

Nedokážu rozpoznat kvalitu, kvalitního architekta. Ani nevím, jakým způsobem bych ho vlastně měl vyhledat. Proto se o to ani nepokusím.

Od architekta si nechám udělat maximálně studii. Pak už je třeba další náročný proces projektování (projekt pro stavební povolení, prováděcí projekt) svěřit opravdovému profesionálovi.

Když k tomu přidáme zálibu v černé (zvláště v oblékání), neochotu diskutovat, elegantní a především arogantní vzhled (viz ilustrativní obrázek) podporující předchozí obavy, je katastrofa v podstatě dokonána (na architekta se obrátí maximálně 5% stavebníků). Nutno dodat, že ve vztahu k obrovskému množství architektů jsou tyto obavy zcela na místě. Ale jedním dechem se musí říct, že u některých vůbec ne.

Pokud máte chuť do komentářů přidat další nejčastější "strachy", budu rád.

1/16/2011

SuMo 22 / O (ne)aktuálnosti


Helena Jiskrová: Jak vám to jde?
já: Pomalu.
HJ: To je dobře. Jak jinak byste to chtěl?
já: Rychle.
HJ: Aha, tak to jste měl být pekař. Přes noc napečete a ráno prodáte.

Architektura je neskutečně pomalá disciplína. Od prvního kontaktu se zadavatelem po dokončení stavby a předání k užívání nezřídka uplyne 5 let, častokrát mnohem více. A ani pak není stavba dokončena. To vlastně není nikdy. Neustále se vyvíjí, stárne, mění, upravuje, jako jakýkoliv jiný živý organismus. Pokud o sobě víte, že jste založením hodně netrpěliví (jako např. já), vyhněte se této disciplíně širokým obloukem (to je dobře míněná rada). Tato pomalost (mimochodem jedna z největších hodnot architektury, spolu s faktem, že se zatím architektura nedá stáhnout z internetu) je zároveň jejím největším prokletím. Osobně mě aktuality nezajímají, asi v žádném oboru. Když se nějakou doopravdy podstatnou informaci dozvím s ročním zpožděním, nic se nestane.

Kde začíná architektura nejvíce kolidovat s aktuálností? Pravděpodobně v médiích. Když jsem si několikrát stěžoval novinářům, že se o architektuře málo píše, reagovali pokaždé stejně: "Ok, a máte teď něco aktuálního? Co je nového? Co se děje právě teď?" Pokaždé jsem odpovídal: "To přece není tak důležité, nemusíte psát jen o novinkách." Odpovědí byl jen chápavý úsměv, s jakým pozorujete malé děti, když jim něco nejde.

A teď to nejdůležitější. Rem Koolhaas kdysi napsal, že pomalost je největší hodnota architektury a v momentě, kdy se jí vzdáme a začneme ji chápat jako handicap, přijdeme o všechno (např. když budeme říkat, že jsme schopní postavit desetipodlažní dům za dva dny).

Už jsme se do této pasti chytili způsobem, jakým prezentujeme naše výsledky. Fotografujeme a publikujeme ještě nedokončené domy, prázdné interiéry. Jen proto, že o nich chceme informovat co nejdříve, jako první. Rozumím, že se o tohle snaží denní tisk*, ale to, že to dělají i odborná média je obrovský omyl. Místo, aby zpracovávala témata a snažila se vysvětlit souvislosti, publikují aktuální realizace pod tlakem inzerentů (nebo možná i z jiných důvodů), kteří dnes většinově financují jejich existenci. A přitom jsem si mockrát vyzkoušel, že naprostá většina skvělých staveb začne vypadat výborně až několik let po dokončení. Když už je interiér zcela zařízen a několik let používán, materiály zestárly a barevně se sjednotily, pozemek se vzpamatoval z náročné stavební činnosti a příroda milostivě přikryla největší chyby architekta. Je to také moment, kdy je architektura naprosto srozumitelná laické veřejnosti (možným budoucím uživatelům). V prázdných interiérech totiž nikdo nebydlí.

Závěrečné doporučení. Odborná média by měla mít pravidelnou rubriku. Ve které budou ukazovat důležité stavby po několikaletém užívání. Vím, že časopis Stavba kdysi publikovala jedno číslo s tématem "10 let poté", ale to nestačí. Musí se to dělat pravidelně.

*Od listopadu píšu jednou týdně o současné české architektuře do Lidových novin a do aktuálnosti mě nikdo netlačí (přesto to někdy dělám a opakuji výše vyjmenované chyby). Mám k dispozici celých 20 let po revoluci. Musím se to naučit lépe využívat.

1/09/2011

SuMo 21 / O iniciativnosti


"Kytarou se neuživíš."
teta Johna Lennona (když mu bylo 14 let)

"You must persist thru failure and C.R.A.P" (which stands for Criticism - Rejection - Ass-holes - Pressure)
Richard St. John

"Kdo nic nedělá, nic nepokazí."

České přísloví

"Jediným rizikem je snaha riziku se vyhýbat."

Alejandro Zaera-Polo

Iniciativa bývá v Česku častokrát vysmívané slovo. Synonymem je pro ně slovo aktivismus (aktivista), nebo dobrovolník, které taky příliš pozitiní konotace nemají. Do USA jsem chtěl odjet studovat program "Mediascapes" o teorii médií a komunikace. Šťastným omylem jsem skončil na programu s názvem SCIFI (Southern California Institute's Future Initiatives), který se zabývá strategickým rozvojem dynamicky se měnících měst. Ale v názvu má dvě klíčová slova - Future Initiatives, neboli "Budoucí iniciativu". Za rok a půl se mi dostala pod kůži možná více, než bych si přál.

Iniciativa je vlastně nabídka. Vytváříte něco, po čem možná momentálně není poptávka. Odtud ona podezřelost. Zdá se logičtější uspokojovat existující poptávku, než vytvářet nabídku, o kterou nikdo nestojí. Neexistence poptávky (ať už domělá, nebo faktická) umožňuje obrovskou svobodu, ale i zodpovědnost. Pohybujete se v prostředí, které nemá přesné mantinely. Někomu to vyhovuje, někomu vůbec ne. Lehce se tu dotýkáme rozdílu mezi volným uměním a uměním užitým (např. architekturou). Zástupci první skupiny nepotřebují zadání (poptávku) od někoho jiného, dokáží si ji vytvořit sami. Architekt, alespoň tak, jak je tradičně chápán, se bez zadání, zadavatele (klienta) a následné spolupráce s ním neobejde. Kvalitní stavba stojí většinou na třech nohách (stejně jako na vytvoření roviny potřebujete minimálně tři body): zadavatel (klient, ať už soukromý, nebo veřejný) - architekt - dodavatel (stavební firma). Slučování nohou dohromady (viz architekt navrhuje dům sám pro sebe) může vést k "převrácení židle", ale jak víme z historie designu nábytku, některé židle mají pouze jednu nohu a jsou nádherné.

Jsou národy, ve kterých je iniciativa zakotvena stejně tradičně, jako u nás není. Na první přednášce v USA organizované IIE nám bylo vysvětleno následující: "Když se v 17. století někteří Evropané hromadně přesouvali do Ameriky (z náboženských, ekonomických, nebo jiných důvodů) museli absolvovovat dlouhou a nebezpečnou plavbu. Nebylo žádným velkým tajemstvím, že 1/3 do Ameriky nedorazila živá." Tento fakt dokázal vyselektovat, kdo byli lidé, kteří se riziko rozhodli podstoupit. Jejich potomci dnes v USA žijí a jejich vliv je stále cítit. Iniciativa, aktivismus totiž vyžaduje ochotu riskovat a připravenost na totální neúspěch, výsměch, podezřelost, nedůvěru, skepticismus.

Naprostá většina úspěšných lidí, které jsem poznal, měla za sebou několik krutých neúspěchů a krachů.

Žádná země ale není odolná vůči změnám, Česko nevyjímaje. Myslím si, že se vztah k iniciativám a aktivistům začíná měnit. Přestávají být podezřelí. Pomaleji, než bych doufal, ale přece. Zatím jsme si spíše zvykli na iniciativy proti něčemu (např. petice, odpor občanských sdružení proti nové výstavbě). Osobně dávám mnohem větší přednost iniciativám pro něco.

1/01/2011

Anketa 03 / "Co mi nejvíce vadí na architektonickém prostředí v Česku" / Vyhodnocení


Prvně, díky všem 275 lidem, kteří hlasovali. Vážím si toho. Někdo si možná myslí, že ankety jsou k ničemu, ale pro mě byla zpětná vazba vždy důležitá a tohle je jedna z možností, jak ji dostat. Takže se podívejme na výsledky, seřazené podle těch nejméně častých problémů až po ty nejfrekventovanější, které doplním o své komentáře. Budu rád, když doplníte moje komentáře svými komentáři.

Nízká úroveň kolegiality mezi jednotlivými architekty (stěžování si na výsledky soutěží, vzájemné podezřívání se a napadání z neférového chování): 0 hlasů (0%)

Tohle je výborná zpráva. Vzhledem k tomu, že většinově určitě hlasovala mladší generace architektů, nebo ještě studentů, tak to dává velké naděje do budoucna. Je také pravda, že od nich získávám nejčastější, spontánní vyjádření podpory. Díky moc.

Nízká kvalita současné české architektonické špičky (ve srovnání s úspěšnějšími zeměmi): 1 hlas (0%)
Pouze jeden hlasující si myslí, že náš největší problém je, že naše architektonická špička je nekvalitní. Což taky vnímám jako dobrou zprávu. Protože není. Tvorba naší opravdové špičky - podle mě např. Josef Pleskot, Stanislav Fiala, Ivan Kroupa, Roman Koucký, HŠH, Zdeněk Fránek, Markéta Cajthamlová (a její bývalé spolupracovnice Šárky Holišová Šochová a Sodomková), A69, ksa., Projektil, Ladislav Lábus, bratři Chalupové – bez problémů snese nejpřísnější světová kritéria.

(Ne)kvalita a malá osobní zodpovědnost zástupců památkové péče: 2 hlasy (0%)
Ještě koncem 90. let se alespoň dle odborných časopisů zdálo, že tohle je problém č.1. Nejspíš už tomu tak není. Tím nechci situaci idealizovat, ale zdá se mi, že mladší generace už nechápe památkáře jako úhlavního nepřítele, ale jako partnera, který může svojí erudicí napomoci kvalitnějšímu výsledku. Teď jde pouze o to, aby se to doopravdy stávalo. Ideálně co nejčastěji.

Uzavřenost, izolace české scény. Malý kontakt (přednášky, výstavy, konference) se zahraničím: 2 hlasy (0%)
Rovněž výborná zpráva. Uzavřenost mizí. Teď ještě, aby si to uvědomili naše státní instituce a profesní organizace a začali podle toho jednat. Pro 4. číslo Era21 (ročník 2010) jsem pomohl zpracovat anketu, ve které se 63 mladých architektů a studentů architektury podělilo o svou osobní pracovní zkušenost v zahraničí. Rád bych letos z této ankety vytvořil editovatelnou on-line databázi, která bude postupně narůstat a vytvořil i druhou podobnou databázi, která by se týkala zkušeností se studiem na zahraničních školách.

Nic, jsem absolutně spokojen(a): 2 hlasy (0%)
Přestože se systematicky snažím o pozitivní přístup, toto nízké číslo mi nevadí. Asi spíše naopak. Sebekritika a nespokojenost se stávajícím stavem jsou dobré výchozí body ke snaze o zlepšení.

Malá ochota architektů spolupracovat s ostatními profesemi (stavební inženýři, statici, ...): 3 hlasy (1%)
Na tuto otázku by asi měla spíše odpovídat druhá zúčastněná strana, ale připadá mi, že rovněž malé množství hlasů zde odráží realitu. Nicolas Grimshaw mi v Londýně na podobnou otázku odpověděl: „Jsou dva typy architektonických kanceláří. Dobré a špatné. Ty špatné zapojují do navrhovacího procesu spolupracovníky a specialisty až když mají návrh vytvořen a pouze chtějí, aby fungoval. Ty dobré to dělají hned na začátku.“

Nízké honoráře za náročnou práci: 3 hlasy (1%)
Zajímavá informace, která částečně dokládá, že být architekt není povolání, ale životní postoj.

Takřka absentující architektonická teorie (teoretici), reflektující stav současné scény: 3 hlasy (1%)
Tohle mě trochu mrzí, myslím, že je to větší problém, než se zdá. Ale výsledku rozumím.

Nadbytek architektů: 4 hlasy (1%)
Zde souhlasím. Nemyslím si, že by u nás byl přebytek architektů. V EU v tomto ohledu představujeme takřka čistý průměr (doporučuji výzkumy Wonderland). Problém vidím v jejich podílu na realizovaných stavbách, ale k tomu se ještě dostaneme.

Málo kvalitních realizací významných architektů ze zahraničí na území Česka: 4 hlasy (1%)
Ano, myslím si, že jich je opravdu málo a že to problém je. Ale zřejmě zdaleka ne největší.

Malá mediální pozornost (denní tisk, televize, rozhlas) věnována architektuře: 5 hlasů (1%)
Troufnu si tvrdit, že kdybych tuto anketu dělal před pár lety, v této kategorii by bylo mnohem více hlasů. Ale všichni asi vidíme, že situace se mění. Doufám, že jsem k tomu alespoň částečně přispěl a budu se snažit přispívat nadále.

(Ne)kvalita České komory architektů (ČKA): 6 hlasů (2%)

Z tohoto hlasování vyšla ČKA podle mě velmi dobře. Nechci být škodolibý, ale možná je to tím, že většina hlasujících s ní nemá přímou osobní zkušenost. Doufejme, že se pletu a je to jinak.

Nedostatek kritiky (málokdo je ochoten postavit se autoritám, v časopisech nevychází kritické recenze): 7 hlasů (2%)
Na posledním setkání redakční rady Era21 jsme se dohodli, že se s tím v letošním roce pokusíme něco udělat. Tak se na to těším.

(Ne)kvalita současného architektonického vzdělávání: 8 hlasů (2%)
Tady problém vidím větší, než hlasující. Na rozdíl od jiných kategorií totiž nemám pocit, že by se situace zlepšovala. A ještě větší problém vidím v tom, že o architekturu a porozumění fyzickému prostředí, ve kterém žijeme, nikdo nezavadí během vzdělání na základních a středních školách. A s tím je třeba urychleně něco dělat.

Nedostatek komunikace (ochota diskutovat, naslouchat, vysvětlovat) mezi jednotlivými aktéry, tvořícími architektonickou scénu: 8 hlasů (2%)
Tady je určitě co zlepšovat a 8 hlasů už to částečně naznačuje. Vidím jako problém, že např. skvělý architekt - jakým bezesporu je Martin Rajniš - není ochoten vést diskusi o vlastní práci. A její eventuální kritiku chápe jako osobní útok. V USA jsem poznal situaci, především v akademickém prostředí, že když někdo něco umí, zná … rychle dokáže najít, identifikovat jiné lidi, kteří se zabývají něčím jiným (nebo podobným) a začnou si urychleně vyměňovat názory a v kritické diskusi se posouvají dále. V tomhle máme handicap. Jeden nejmenovaný redaktor populárního týdeníku mi řekl, že o architektuře nerad píše, protože architekti jsou arogantní a neochotní vysvětlovat odborné věci laikům a místo toho je často urážejí.

Nerespektování výsledků soutěží. Špatné zacházení s nimi. (To, že někdo vyhraje, ještě nic neznamená): 10 hlasů (3%)
Tohle je velký problém. Komplexní. Ale připadá mi, že zde vina částečně leží na organizátorech soutěží (což častokrát není vyhlašovatel), jejichž následná spolupráce s vyhlašovateli a vítězi soutěží je velmi slabá. Stačí si udělat analýzu, kolik úspěšně ukončených arch. soutěží vedlo k realizaci vítězného návrhu za uplynulých 10 let. Nebude to moc. Jsem rovněž přesvědčen, že role ČKA by v této oblasti měla být silnější.

Minimum "hlavních architektů měst" a jejich nízké pravomoce: 11 hlasů (4%)
Kolik je v Česku vůbec hlavních architektů měst (tedy nikoliv vedoucích útvarů rozvoje). A který skvělý český architekt v této roli působí? Já neznám ani jednoho. Proč tomu tak je? Za největší problém vnímám spjatost této pozice s dočasnou a na architektonicko-urbanistické prostředí, neuvěřitelně krátkodobě orientovanou politickou reprezentací. Role hlavního architekta města by měla být v zásadě apolitická a dlouhodobá. Oponent právě těmto krátkodobým politickým představám o rozvoji města.

Minimum architektonických soutěží, které by umožnily i začínajícím tvůrcům dostat se k práci: 18 hlasů (6%)

Pokud se nepletu, momentálně běží jedna, a to ještě soutěž na expozici. Jednoznačně mi zde chybí specializované společnosti (možná autorizované ČKA), které by dokázali spolupracovat s vyhlašovateli, jak veřejnými, tak soukromými. Vysvětlit jim výhody soutěží, aktivně je nabízet a propagovat, zorganizovat je a spolupracovat na procesu vedoucímu k následné realizaci, vzešlé ze soutěže. Loni jsem se tomu začal částečně věnovat, a letos tomu věnuju větší porci svého času.

Něco úplně jiného: 20 hlasů (7%)

Zde bych všech 20 hlasujících požádal o přesnější specifikaci jejich názoru. Předem díky.

To, že většina staveb v Česku není navržena architekty: 23 hlasů (8%)
Velký problém – legislativní. Ale ani za První republiky tomu nebylo jinak.

Malé množství "osvícených" klientů, chápajících význam architektury a jejich tvůrců. Ochotných kvalitu podporovat a platit za ni: 24 hlasů (8%)
Rovněž velký problém – celospolečenský. Ale pokud nechceme čekat na pozvolnou evoluci tohoto stavu, musíme se sami snažit ho částečně pozměnit. Jde to.

Málo kvalitních výsledků realizovaných veřejným sektorem. Malá podpora kvalitní architektury ze strany politiků: 41 hlasů (14%)
Nejfrekventovanější problém. A zároveň největší příležitost.

Všechny vyjmenované problémy: 70 hlasů (25%)
Toto číslo dokládá, že nebylo jednoduché se rozhodnout. Spousta lidí si stěžovala, že nebylo možno zatrhnout více možností a proto se museli spokojit s touto. Proto jsem se rozhodl anketu opakovat. Přesně 14 dní, tatáž anketa, možnost vybrat více možností. Uvidíme, jak se budou výsledky lišit. Díky moc a vše nej do Nového roku.