CONTACT

12/29/2011

O morální flexibilitě


"We are totally passive as a profession, waiting for the commissions to come to us, yet we are basically willing to kill ourselves - and each other - in our efforts to get new work."
Rem Koolhaas

"Nekritizuji práci ostatních architektů. Vím, kolik práce dá dotáhnout dům, do byť jen trochu slušné podoby."
architekt David Kraus

Uvědomuji si, že řeči a texty o morálce jsou to poslední, co chce někdo číst. Aby mohly mít nějaký význam, mohou se totiž psát pouze z pozice "mravně čistého", což je nejméně věrohodná pozice ze všech. A navíc pozitivně neprokazatelná. Nicméně, tady to je.

Zrealizovat v Česku dům, jakýkoliv dům, dá docela dost práce. Mnohem více, než si myslí ti, kteří to nikdy nezkusili. Abyste to dokázali, musíte přistoupit na dost velké množství kompromisů. Ty se samozřejmě projeví na kvalitě výsledku, ale především na vás a ať chcete či ne, na vaší morálce a charakteru (pozn. profesní etika se na školách architektury nevyučuje).

Postavení architekta (a duševní práce vesměs) zatím stále v Česku nemá žádnou vysokou prestiž. Respektive obráceně. Má velmi nízkou prestiž, které odpovídá nízké finanční ohodnocení. Philip Johnson kdysi říkal, že nikdo z jeho přátel architektů není bohatý, na rozdíl od jeho známých mezi vedoucími stavebních firem. Má to řadu důvodů. Od chápání architektů jako zbytečných, arogantních, často nekompetentních, prodražovacích (a tedy i zbytečných) atributů stavebního procesu, přes obviňování za kdysi tisíce paneláků a dnes tisíce "administraček" a satelitních městeček, až po ochotu zastavět městský park hypermarketem, pokud si to klient objedná a zaplatí. V této velmi slabé pozici je vaším úkolem OSOBNĚ garantovat kvalitu a trvanlivost výsledku. To OSOBNĚ je nesmírně důležité. V souvislosti se stavbami se veřejně nadává např. na developery, stavební firmy, projektanty, nebo městské zastupitele, ale to nadávání je velmi obecné a kolektivní, maximálně se týká celé firmy (celého zastupitelstva), takřka nikdy jednotlivce. Zkuste si to sami. Kolik dokážete vyjmenovat developerů, tedy konkrétních lidí a kolik z nich byste poznali na fotografii (rád bych, kdyby si na tuto otázku zkusili odpovědět především studenti architektury). O architektech se vždy mluví jako o jednotlivcích (tradičně ve formě příjmení bez křestního jména), i když se tím myslí celá firma.

Nicméně zpět k podstatnému. Pokud chcete vést architektonickou kancelář (a nefungovat jako jednotlivec živnostník, respektive se "zaměstnanci" živnostníky) začnete časem nevyhnutelně přistupovat na kompromisy, které se lidem zvenku zdají naprosto nepochopitelné a neobhajitelné. V podstatě existují jen dvě cesty. Buď se vědomě zřeknete velkých zakázek (především těch veřejných) a pak si můžete svou integritu zachovat snáze. Hrozí vám ovšem jiné nebezpečí, kterému říkám "permanentní nasranost a ublíženost". Právě především ze způsobu jakým se veřejné zakázky zadávají. Anebo nikoliv.

Osvícený absolutismus
Architekti jsou dosud na školách vzděláváni jako individuality. Neznám moc předmětů, ve kterých by se systematicky trénovala spolupráce, naopak jich znám víc než dost, kde jste donuceni simulovat práci ostatních profesí a vyřešit vše sami. Možná to je jeden z důvodů (společně s historickými příklady), proč je mezi architekty tak oblíbený způsob "osvícené despocie" a závažněji řečeno, nedůvěra v demokracii a demokratické principy výběru. Přesněji, nedůvěra, že takovýto výběr vede k nejlepšímu možnému výsledku. Většina architektů sní o tom, že by zadavatel (právě ten veřejný) měl právo zadat zakázku tzv. "přímo z ruky". Asi tak, jako to udělal Tomáš Garrigue Masaryk s Plečnikem, abychom nechodili příliš do historie a neopouštěli demokratické zřízení. Náš současný zákonný rámec to neumožňuje, což vede k nejhoršímu možnému. K obcházení zákonů (podlimitní zakázky, účelové dělení zakázek, vyběrová řízení ušitá na míru konkrétní kanceláři, atd.). A k následnému posunutí hranice co se smí a co už ne. Co se totiž stane, pokud našemu architektovi (zvyklému na tisíce kompromisů) přistane na stole možnost dostat se k nádherné práci (lákadlo často není výše finančního ohodnocení, ale významnost zakázky, velikost výzvy) a to "nedemokratickým způsobem". Tedy nikoliv skrze vítězství v soutěži. Odmítne? Pokud náhodou ano. Dozví se o tom odmítnutí někdo? Pomůže mu toto odmítnutí v kariéře? Můžete se se mnou vsadit. Nepomůže. Výsledkem toho je, že spíše neodmítne a když se to opakuje několikrát, už se nad tím ani nepozastaví. Toto neodmítnutí se týká snad všech skvělých architektů, které znám. Existuje pár výjimek. Jsou to ti, kteří nepracují pro veřejný sektor. Ale pokud naše společnost něco ze srdce nenávidí, tak je to dělení na "čisté" a "špinavé". Tedy, kdybych zde vyjmenoval ty, kteří by pokušení získat zakázku podle hesla "účel světí prostředky" odolali, nijak bych jim nepomohl. Spíše uškodil.

Architekti uznávají jediný způsob získání zakázky, když jde o jejich kolegy. A to veřejnou anonymní soutěž (a ani tu ne vždy - stesky na způsob sestavení poroty, její zaujatost a neprofesionalitu jsou velmi časté). Tedy rozhodně ne vyzvanou, ani kombinovanou, natožpak jiný způsob výběru, jako např. legální obchodní výběrové řízení zatížené různými typy kritérií, nejen nejnižší cenou. Když jde naopak o ně samé, jakýkoliv způsob, který vedl k získání zakázky je dost dobrý. Architekti jsou mistři v kreativních omluvách, proč v tomto konkrétním případě nevadí, že se nepostupuje úplně transparentně. Představa, že by se takto atomizovaná scéna dokázala na něčem shodnout zatím vypadá jako nemístný naivismus, ale pokud se tak nestane, těžko se pohneme z místa.

Jak by takové sjednocení muselo vypadat? Např. tak, že územní plán města by vytyčoval lokality, na kterých se bez veřejné anonymní architektonické soutěže vůbec nedá stavět a dále, že např.způsob nejnižší ceny by se bez výjimek přestal praktikovat na získání projektové dokumentace. Není možné vyžadovat nejnižší cenu přípravy, která se na celkových nákladech podílí 10% a zároveň doufat v cenovou výhodnost výsledku, který za tuto přípravu hodláme realizovat. Jinými slovy (abychom v naivismu chvíli pokračovali), žádný architekt by se takto vypsaného výběrového řízení nezúčastnil.

Pár poznámek k České komoře architektů (ČKA). Spousta architektů (a nejen architektů) si stěžuje, že ČKA oficiálně nekomentuje kauzy, které vykazují buď porušení zákona, nebo morálky. Jsou to oprávněné stížnosti. Přidám své vysvětlení, proč tomu tak je. ČKA dodnes nemá vytvořenu pozici tiskového mluvčího, který by měl oprávnění se k čemukoliv vyjádřit. Vyjádřit se může pouze představenstvo, které se schází jedenkrát měsíčně, a kvůli tomu absolutně nemůže reagovat na žádnou aktualitu. Výsledkem je velmi slabá pozice ČKA, o jejiž existenci spousta lidí ani netuší a ti co tuší, ji kritizují.

ČKA příkladně zasáhla ve vyhlášené soutěži na úpravu vstupu NG. Více zde.
Škoda, že jsme se následně nedozvěděli (možná to ČKA ani neví), že NG si tento svůj "problém" už vyřešila, vlastní formou vyzvané soutěže.

12/26/2011

Wish List 006 / ČTK


Přál bych si, aby ČTK u všech svých zpráv, které se týkají architektury, a především připravovaných novostaveb, začala zcela samozřejmě uvádět jména autorů architektonického řešení. Umí v tom někdo nějak pomoci? Díky.

12/25/2011

AG-ENT, druhé narozeniny


Přesně před dvěma lety jsem ve Zlíně založil tento blog a začal na něj pravidelně ukládat vlastní postřehy, názory, reakce na okamžité situace. Když se pustím do nějakého projektu, málokdy vím, jak dlouho bude existovat, jak dlouho mě bude bavit. Tento blog patří jednoznačně k těm dlouhotrvajícím. Dva roky je na mě docela dost (z projektů jej předčí pouze takřka tříleté Bourání).

K druhým narozeninám připojím pouze pár statistik. Za první rok jsem publikoval 52 článků, za druhý 86. První rok navštívilo tento blog 31 000 unikátních návštěvníků, druhý rok lehce přes 70 000. Díky.

Za minulý rok jsem publikoval osm článků, jejichž čtenost je výrazně oddělila od těch ostatních. Jsou to tyto články:

O blízké podobnosti zdánlivě odlišného
Zde přiznávám, že reakce na článek mě překvapila. Dostal jsem několik desítek souhlasných emailů a ani jeden (opakuji, ani jeden) kritický.
Seznam klišé
Kdybyste chtěli doplnit v komentářích o další, budu rád.
SuMo 59 / O architektonických soutěžích
Neschopnost správně zorganizovat soutěž se následně potvrdila po publikování článku hned dvakrát.
Vize pro Prahu
Myslím, že stále platí. Názor na dostavbu Staroměstské radnice jsem částečně přehodnotil.
Den s Kamielem Klaassem
Takto vypadá prototyp úspěšného, naprosto nekontroverzního příspěvku. Žádný vlastní názor a zpostředkování informací, názorů, ke kterým se nemáte šanci jinak a jinde dostat. Asi bych to měl dělat častěji.
Valná hromada ČKA
Jsem docela zvědav, jak bude vypadat ta příští, která se odehraje v dubnu v Brně.
SuMo 64 / O vysokých školách architektury
Krize ve stavebnictví zesiluje, práce je méně a méně, vystudovaných architektů naopak přibývá nejrychlejším tempem v polistopadové historii. Co z toho tak asi může vzejít?
SuMo 23 / O strachu z architektů
V titulku asi mohlo být "O často oprávněném strachu z architektů."

Pro úplnost doplňuji článek, který jsem zde publikoval k prvním narozeninám blogu. Pokud jste jej nečetli, vážně doporučuji: Studijní cesta

12/22/2011

Pár poznámek ke kritice a školám


"Plácáním po ramenou se ještě nikdy nikdo nezlepšil."

Říkal jsem to mockrát, ale opakování je prý matka moudrosti. Po návratu ze studia v USA (a tedy intenzivní lekci pozitivního myšlení, hledání silných stránek místo problémů) jsem si zakázal kritiku. Udělal jsem rozhodnutí, že budu vyhledávat věci, které považuji za kvalitní a budu se snažit mluvit a psát o nich. Ty, které za kvalitní nepovažuji, budu ignorovat. Už to dělám tři roky. S několika málo malými výjimkami a jednou velkou. Mezi ty malé patřil třeba tento článek, bez většího překvapení, suverénně nejnavštěvovanější ze všech, které jsem vloni napsal. Většina lidí má kritiku ráda. Ne sebe, ale těch ostatních. Výborně se to čte.

Ta velká výjimka se týká akademického prostředí. Jako externí kritik jsem se účastnil odevzdávek v ateliérech Jiřího Suchomela a Martina Šamla, Jana Hendrycha a Jiřího Janďourka, Zdeňka Fránka a Radka Suchánka (všichni FUA TU Liberec), Imra Vaška a Martina Gsandtnera, Benjamína Brádňanského a Víta Halady, Petera Stece (všichni VŠVU Bratislava), Jana Šépky, Petra Hájka a Jaroslava Hulína, Jana Jehlíka (FA ČVUT Praha), Petra Babáka a Štěpána Malovce, Romana Brychty a Radima Babáka (VŠUP).

A tady jsem byl ke studentským pracím extrémně kritický. Kde jinde by se měli autoři setkat s tvrdou kritikou vlastní práce, než ve škole? Všechny ty kritiky si pamatuji docela dost přesně (samozřejmě nejvíce tu, kde jsme se dost intenzivně pohádali s Janem Jehlíkem a Cyrilem Říhou v ateliéru Jana Šépky a studenti spíš sledovali, co že se to děje - což byla samozřejmě chyba, ale ty děláme všichni), včetně reakcí studentů, pokrývající celou škálu. Od naštvání hrozícího fyzickým napadením po absolutní radost. Na svoji adresu jsem si vyslechl ledasco. Od populárních "A vy byste to řešil jak, když jste tak chytrý?", "A co jste dokázal vy, že si nás dovolujete hodnotit?", "My jsme na tom makali půl roku, a vy to teď jako dokážete zkritizovat po pěti minutách, jo?" Tyhle reakce mám docela rád. Ukazují, že studentům na jejich práci záleží a jsou ochotni ji bránit. Hůř nesu mlčení a nezájem. A nechuť vést dialog. Zatažení do ochranné ulity, jako reakce na kritiku. Nechuť něco se dozvědět.

V těchto kritikách vycházím z vlastní zkušenosti studenta. Vždy mi nejvíce (ale opravdu nejvíce) vadilo, když se mě porota na nic nezeptala, nic ji nezajímalo. To jsem si v roli studenta připadal úplně zbytečně. Snažím se, abych toto nikdy nikomu neudělal. Vždy poslouchám co studenti říkají a vždy se ptám. Otázky doplňuji i komentáři, ale doufám, že se nikdy nestalo, že bych se na něco nezeptal.

Do ateliéru Petra Hájka chodím pravidelně, protože si jeho a Jardovy práce velmi vážím. Koncem ledna budete v DOXu mít možnost vidět proč. Ale úplně nejraději mám kritiky na VŠVU v Bratislavě. Oproti českým školám jsem tam vždy narazil na úžasně experimentální prostředí, otevřenou a obohacující debatu, chuť chybovat a učit se. Pozvání do Bratislavy proto nikdy neodmítám.

Na vlastní obhajobu. Nikdy jsem se do role kritika v hodnotící komisi sám nenominoval. Vždy moje účast vzešla z pozvání od ateliérových vedoucích, takže pokud si přejete, abych se na vašich kritikách rozhodně objevit nemohl, musíte se obrátit právě na ně.

A úplně na závěr. Možná to tak nevypadá, ale u kritik se studentům snažím vždy pomoct. Především s dalšími projekty. Snažím se, aby příště neopakovali ty samé chyby. Mají totiž často tendenci chápat projekty jako samostatné celky, a výsledek semestru, jako to nejdůležitější. To si myslím, že je velká chyba. Jestli studium za něco stálo, se ukáže až o mnoho let později. Nejde tedy především o kvalitu výsledku, ale o to, co jste dokázali za ten semestr vstřebat pro další použití.

12/21/2011

SuMo 67 / Proč je v politice tak málo architektů?


"Architektura je inteligentní forma organizace."

"S policejní prací je to jako s politikou. Vyžaduje ty nejlepší lidi, ale nenabízí nic, čím by je přitáhla."
Raymond Chandler

Napadlo mě to už mockrát. Studium architektury se zdá být docela dobrým tréninkem takřka na cokoliv (pokud se tedy děje, tak jak má). Architekt by měl být schopen analýzy (pochopení místa, jeho historie, požadavků klientů, majetkoprávních vztahů), i syntézy (z této analýzy utvořit návrh, za pomoci ostatních profesí), následného projednání návrhu (setkání a dialogu s dotčenými orgány státní správy, hasiči, hygieniky, sousedy, ...) a spolupráce na jeho následné realizaci (autorský dozor, dohled nad kvalitou provedení). Jeho návrh by neměl dobře sloužit pouze klientům, kteří za něj zaplatili, ale všem. To je tak komplexní činnost, že po jejím zvládnutí, či mnohaletém opakování by měl být architekt připraven zastávat takřka jakoukoliv organizační činnost. Jedna z definic architektury zní, že se jedná o vytváření konkrétního z obecného. Protože mě osobně vždy více zajímal opak (tedy vytváření obecně platného z konkrétních podnětů a pozorování), svět navrhování jsem pro zatím opustil.

Pokud se nepletu, tak v politice (zvláště pak v té vrcholové) příliš architektů nenajdeme. V Poslanecké sněmovně jsem napočítal celkem dva. Václava Mencla (ODS) a Miroslava Petráňě (VV). Za to je tam 20 poslanců s titulem MUDr. A že to tedy je sestava (namátkou Pavel Bém, Boris Šťastný, Jiří Besser, nebo David Rath). Myslím si, že absencí architektů v politice docela trpíme. Naši političtí reprezentanti se totiž nejraději zabývají virtuálním, neviditelným. Zájem o kvalitu fyzického prostředí, ve kterém se pohybujeme, jim v naprosté většině (čest výjimkám) zcela chybí.

Docela by mě zajímaly vaše názory, proč tomu tak je. Pokud budete mít chuť se o ně podělit, tak prosím využijte komentáře pod článkem.

Abych skončil optimisticky, přikládám link s malou ukázkou, jak se architekt může v politice uplatnit. Zde.

Zadejte si jeho jméno do youtube a pusťte pár videí, stojí to za to.

12/11/2011

SuMo 66 / O establishmentu


Nikdy jsem „netrpěl“ příliš silnou vnímavostí. Když je v místnosti velké vedro, většinou to zaregistruju jako poslední. Jsem vůči tomu, co se odehrává kolem mě dost imunní. Ale poslední dobou si všímám jedné výrazné tendence (narazil jsem na ni příliš mockrát, abych si nevšiml). S postupující ekonomickou krizí, která má asi výrazně hlubší kořeny, než se zdá, začíná přibývat nervozity. Architekti se pouštějí do většího množství projektů, než kolik dokážou zodpovědně zvládnout (nikdy nevíte, který projekt umře). Vyhlídky jsou zamlžené, málokdo ví, co nastane a tak se všichni začínají jistit. Především lidé, kteří okupují pozice se stálým příjmem, nepříliš závislém na kvantitě i kvalitě jejich práce. Tento druh lidí si své pozice hájí vždy, ale v současnosti se ve svých pozicích začíná opevňovat. Všemi dostupnými prostředky. Všemi metodami, které si v dosavadních pozicích osvojili. A že to je pestrý a bohatý repertoár (samozřejmě, že se netýká všech, mrzí mě, že to musím vždy zdůraznit, ale je lepší nedorozumění předjímat).

Kolik vyučujících dnes dobrovolně odchází z vysokých škol a uvolňuje své místo jiným? To by byla zajímavá statistika.* (pozn. já jsem se stal vedoucím ateliéru v konkurzu vypsaném na místo po architektovi, který zemřel – což, jak mám občas pocit, je v Česku nejčastější metoda otevření pozice na vysoké škole pro mladší lidi. Když jsem zjistil, že za standardní plat nejsem schopen podávat požadované výkony, svou pozici jsem opustil).

Bez souvislosti s předchozím, jsem hodně zvědav, kolik ze současných 4 členů představenstva ČKA, kterým na jaře roku 2012 končí mandát - Jan Vrana, Jan Sapák, Tomáš Jiránek, Milena Vitoulová - bude znovu kandidovat a kolik dobrovolně skončí a své (rozhodně nijak lukrativní – to zdůrazňuji) místo uvolní.

Letos jsem se rozhodl, že už nikdy nepožádám o grant NČA. Tyto granty by měly být určeny lidem, kteří začínají a snaží se o své první projekty (nebo pak systémovým projektům s celospolečenským dopadem). Mně NČA v minulosti několikrát pomohla. Nejvíce v roce 2003, kdy mi udělila grant 20 000,- na vydání knihy 29+3. Bylo mi tehdy 24 let, byl jsem studentem 5. ročníku a byl to ten správný moment, kdy jsem podporu potřeboval. Neměl jsem nic za sebou, žádné reference, NČA do mě přesto tehdy vložila důvěru. Vážím si toho. Dnes ve 32 letech mám pocit, že už to nepotřebuju a žádat již nebudu. Byl bych rád, aby to udělali i mí starší kolegové a dali možnost prosadit se nastupující generaci. Nemohu na ně apelovat jinak, než vlastním příkladem. Pokud to mohu udělat já, můžete taky.

*
V jednom filmu o japonské architektuře je kouzelná scéna. Mladý architekt (rozuměj čtyřicetiletý) píše staršímu, tehdy velmi respektovanému kolegovi, že by měl přestat navrhovat, dřív než zruinuje svůj veřejný obraz a měl by uvolnit místo mladším (že by tím pro japonskou architekturu udělal mnohem více, než když bude dále navrhovat). Adresát dopisu popisuje tento fakt svým vrstevníkům a kolegům během večeře a všichni se společně smějí drzosti a naivitě mladíka. Film se odehrává na konci osmdesátých let. Není bez zajímavosti, že jméno adresáta (Kisho Kurokawa) bude na tomto webu dnes znát deset, dvacet lidí ze sta (z nichž naprostá většina bude znát jeho jeden jediný dům), jméno pisatele naopak znají skoro všichni. Byl to Toyo Ito. Přemýšlím o analogii této situace v Česku. Který architekt by napsal kterému?

Architektura je neuvěřitelným způsobem závislá na vnějších podmínkách a současná vnější nejistota se projevuje hodně, možná víc než si myslíte. Rozhodně více, než jsem si myslel já.

12/10/2011

SuMo 65 / O vratké dvojnožce


Rovina je dána třemi body. Trojnohá židle se nemůže viklat. U stavby tento trojúhelník tvoří klient (objednavatel, ať soukromý, nebo veřejný, který je nakonec taky nějakou konkrétní osobou zastoupen) - dodavatel (stavební firma) - architekt (chcete-li tzv. projektant, zpracovatel projektové dokumentace). Zájmy této trojice se v některých aspektech setkávají, v jiných často rozcházejí. Někdy chce stavební firma co nejvíce ušetřit, architekt chce co nejvyšší kvalitu (bez ohledu na cenu) a klient sleduje jejich dohadování, přemýšlí, na čí straně je pravda a komu stranit a jak najít vhodné kompromisní řešení. Ale to dohadování, v němž zvítězí většinou ten, na jehož straně jsou peníze, tedy ten, ke komu se klient přikloní, je nesmírně důležité. Během něj vyplývá na povrch spousta informací.

Bohužel jsme v Česku poslední dobou (a to především u veřejných zakázek) svědky jiného procesu. Říkejme mu vratká dvojnožka. Vypíšete obchodní výběrové řízení na dodavatele (aniž byste znali předmět dodávky). Zvítězí ten, který nabídne nejlepší podmínky (většinově finanční - jinými slovy, nejnižší cenu, nebo třeba nejvyšší odměnu vybírajícím - ale to je pouze spekulace), nebo se třeba i vylosuje. A ten si pak přivede svého vlastního architekta, kterého zaměstná. Světe div se, žádná hádka o vyšší kvalitu, či šetření na nepodstatném, následně neprobíhá.

Když jsem byl studentem prvního ročníku, prováděl nás tehdejší děkan, prof. Suchomel, po své právě dokončené realizaci, Paláci Syner. Rovněž klasické dvojnožce. Klientem byla stavební firma, a tedy v zásadě generální dodavatel stavby. Že v této situaci dovedl projekt do dnešní podoby považuji za malý zázrak. Existují světově proslulé židle, které např. stojí pouze na jedné noze (viz třeba tato), ale kromě toho, že jsou často extrémně drahé, je jich velmi málo.

Závěr. Trojnožka kvalitu nezaručí, stejně tak dvojnožka (nebo dokonce jednonožka) kvalitu nevylučuje. Ale pravděpodobnost dosažení adekvátního výsledku je u posledních dvou případů statisticky podstatně nižší. Tím jsem si jist.

12/07/2011

Wish List 05 / O přebírání úspěšných modelů ze zahraničí


Za největší chybu polistopadového vývoje u nás považuji, že jsme většinou nebyli ochotní převzít spoustu fungujících modelů ze zahraničí (ve všech oblastech) a pokoušeli se takřka vždy o vlastní, zcela originální řešení. Spoustu výborně dávno odvedené práce dodnes dokážeme odbýt jednoduchou replikou: "Ale to by u nás nefungovalo. Naše podmínky jsou zcela jiné. To nemůžete jen tak vzít a použít. To že to funguje v Německu, neznamená, že to bude fungovat i tady."

Přesně tak. Absolutní souhlas. Fungující modely ze zahraničí můžete málokdy vzít a použít beze změny. Co to tedy ale vlastně znamená? Znamená to, že je nejdříve musíte pořádně zanalyzovat, pochopit, a pak musíte napřít úsilí na jejich změny, na jejich adaptaci tak, aby tady fungovat mohly. Ale to je úplně jiný typ práce, než vytváření něčeho nanovo.

Přál bych si, aby vznikla databáze skvělých zahraničních projektů, řešení (viz nedávná rekonstrukce panelové domu v Paříži od firmy Lacaton&Vassal, více zde) a následný popis, co by bylo zapotřebí k tomu (jaké změny by bylo nutné udělat), abychom mohli dosáhnout podobného výsledku. Jaká to má úskalí a jak by se tato úskalí dala zdolat. Připadá mi to jako skvělý námět na doktorskou práci menšího týmu lidí. Neměl by chuť se do toho někdo pustit?

Doplněno: Na Harvardu existoval speciální kurs, který se jmenoval Center for Design Informatics, který se zabýval důslednou analýzou procesů staveb. Jejich přípravy, realizace, i následného užívání. Pro ukázku, takto vypadá prostřední dokument, který se týká Guggenheimu v Bilbau (více zde). Na vyžádání kdyžtak pošlu i ty další dva, které jsou asi zajímavější, ale nenašel jsem na ně link na webu. Existuje něco podobného třeba na FA ČVUT? Díky.

12/04/2011

SuMo 64 / O vysokých školách architektury


"Nomen omen. Kdo že to vede české vysoké školy architektury? Zavřel, Přikryl, Chybík a Šípek? Už se těším, až je povede Odkryl a Otevřel."
nejmenovaný český architekt

Na českých vysokých školách architektury se vyučuje především JAK navrhovat. Pokud se nepletu, tak relativně málo se mluví např. o PROČ navrhovat (mockrát mi studenti řekli, že jejich úkolem bylo zastavět danou lokalitu ... ne hledat vhodnou odpověď na nabídnout příležitost, ale rovnou zastavět ... tedy o tom, že stavět se musí, se nepochybuje), PRO KOHO navrhovat, S KÝM navrhovat, ZDA VŮBEC navrhovat, PROČ někdy nenavrhovat, CO navrhovat (a jak to zjistit). Občas mám pocit, že se stále tváříme, že architekt je pouze autor vizuální podoby domu a o všechny fáze, které návrhu stavby předcházejí se nemá starat, neb to není jeho práce. To přece mají na starosti jiní.

Druhý můj pocit je možná zásadnější. Zdá se mi, že vzděláváme studenty na ideální situaci. Na situaci, kdy veřejnost jednoznačně rozumí významu architektury a jejímu vlivu na kvalitu života. Na situaci, kdy veřejná správa používá mechanismy k vyhledání kvality v oblasti stavění. Méně je připravujeme na situaci, že kromě vykonání výkonu musí přesvědčit o jeho smyslu, dokázat přesvědčit, že jejich povolání má význam. Z hlediska důležitosti rozhodování připravujeme studenty na pozici vedoucího architektonické kanceláře (o zásadních rozhodnutích z hlediska návrhu rozhodují oni), z hlediska kompetencí je připravujeme na roli zaměstnance (tedy někoho, kdo o vedení firmy, získávání zakázek a komunikaci s ostatními profesemi neví vůbec nic a není na to nijak připravován - čest všem vedoucím školních archit. ateliérů, kteří to dělají). V Česku existuje přesvědčení, že smysl se nejlépe obhajuje obsahem (tedy kvalitními výsledky), a to že úplně stačí. Tedy, že obsah je 1000x důležitější než forma.

Tvůrčí architekti si velmi často stěžují na všechny ostatní profese, které se podílejí na ovlivňování vystavěného prostředí. Na politiky, na úředníky, na developery, na novináře píšící o architektuře, na památkáře, na nedostatečně osvícené klienty, tedy na nízkou kvalitu vkusu "běžného klienta", na poslance připravující legislativu, na organizátory soutěží, na projektanty, na stavební inženýry, a velmi často i na úředníky jim nejbližší, na městské architekty. Není se pak co divit, že si tyto profese stěžují na nás.

Co s tím? Hůře se kritizuje něco, o čem něco víte. Mám dva drobné návrhy. 1./ V rámci (volitelných) předmětů by měli být studenti připravováni na to, jak efektivně vést dialog (ano, to je dost zásadní schopnost, kterou je třeba systematicky trénovat, jinak ji nezískáte) se všemi profesemi, které se podílejí na ovlivňování vystavěného prostředí a být informováni o způsobu práce svých budoucích partnerů (tedy nejen o jeho obsahu). 2./ Vedení vysokých škol architektury by si mělo uvědomit, že spousta jejich absolventů nebude působit jako tvůrčí architekti. A tomuto faktu by mělo přizpůsobit své magisterské studium. Fascinuje mě, že většina vedení škol dnes neví, co dělají jejich absolventi.

Závěrečná poznámka. Obrovská spousta studentů dnes pracuje během studia v archit. kancelářích (osobně si myslím, že pokud to nepotřebujete absolutně nutně z existenčních důvodů, tak to dobrý nápad není) a tam zjišťují, jak je výuka na jejich škole zastaralá, a jak moc neodpovídá současné situaci. Tyto postřehy by si měli studenti dokázat společně zformulovat a začít tlačit na vedení školy, aby ve způsobu výuky provedlo změny, nikoliv přemýšlet jak minimalizovat svou účast.

Doplněno o den později.
Když o tom tak přemýšlím, tak generace dnešních vysokoškolských pedagogů, kterým je 60+ mohla jen těžko předávat praktické zkušenosti z vedení kanceláře a dialogu (totalitní režim jim neumožnil tyto zkušenosti nabrat). Tato zodpovědnost tedy dnes leží na architektech střední generace (40-50 let), jejichž celá praxe spadá do období po roce 1989. Jejich handicapem je naopak neznalost jazyků a tedy slabší mezinárodní zkušenosti (které jsou často zakrývány skepsí ke globalizaci a neregionálně orientované tvorbě vůbec) a rovněž méně rozvinuté znalosti počítačového navrhování. Ale na to je tady zase už generace 30+. Z Holandska si pamatuji model, který aktivním architektům umožňoval učit jeden semestr ročně. Ten semestr se z 80% věnovali vyučování a z 20% praxi, druhý semestr to bylo obráceně (ve škole se objevili pouze na kritikách a obhajobách). U nás se tento model nepraktikuje z několika důvodů, ale ten zásadní je, že pokud byste se chtěli z 80% věnovat učení, tak umřete hlady.

11/27/2011

O mediálním prostoru pro připravované projekty


Není problém dnes informovat o takřka jakékoliv realizaci v oblasti architektury. Existuje docela dost novin, časopisů, internetových magazínů, z nichž někdo vaši práci rád publikuje. Horší je to s prostorem pro teprve připravované projekty. Zdá se, že o ně nikdo nestojí. Jedno z vysvětlení je, že jsme velmi praktický (pragmatický) národ, a řeči (teorie, sliby, projekty, plány) nás nezajímají. Nejčastější otázka, kterou jsem vždy dostával k Městským zásahům byla: A co z toho se realizovalo?

Myslím si, že to je škoda. Že se nebavíme a neinformujeme o věcech, které se teprve připravují. Zvlášť o alternativních návrzích na jedno místo. Častokrát v soutěžích totiž neuspěje něco, co má všeobecnou platnost a mohlo by být velmi relevantní jinde a jindy, ale právě kvůli tomuto neinformování se to nestane součástí, byť odborného povědomí. Kolik lidí dokáže asi tak identifikovat náhledový obrázek? Moc jich nebude.

11/26/2011

SuMo 63 / Co jsem se naučil za sto dílů Bourání?


"Rozhlas je mnohem lepší médium pro prezentaci prostorů a prostředí, než film. Když v rádiu řeknete: prásknul dveřmi, každý si může představit svoje. Ve filmu můžete ukázat pouze jedny."
Robert Altman

Co jsem se naučil? Více a pozorněji poslouchat. Lépe a častěji improvizovat (tedy být připraven na to, že se rozhovor bude týkat něčeho úplně jiného, než jaká byla původní představa - v naprosté většině ku prospěchu věci). Méně skákat lidem do řeči, ale zároveň rychleji mluvit. Lépe chápat vlastní roli a nesnažit se vždy urvat, co největší prostor sám pro sebe. Odolávat negativním reakcím a snažit se poučit z oprávněné kritiky. Dostal jsem několik dopisů, které mě vyzývají, abych opustil své teplé a lukrativní místo, placené z daní nás všech (trojciferná částka týdně) a přenechal ho někomu jinému. Tak až o ně bude někdo mít doopravdy zájem (práce obsahuje: vybrat, sehnat a domluvit hosta, na rozhovor se připravit, být ve studiu skoro každý týden ve stejný čas, pořad moderovat a ovládat nahrávání - ve studiu vám nikdo neasistuje, a následně během 24 hodin pořad sestříhat - to mi většinou zabere tak 2 hodiny), ať se mi ozve. Pokud získám pocit, že by to uměl lépe než já, své místo mu přenechám. Nerad, ale udělám to. Spousta lidí neustále tvrdila, že pořad musí brzy skončit, protože dojdou hosté. Největší blbost, co jsem kdy slyšel. Sám mám připravený seznam asi ještě 200 lidí, se kterými bych rád mluvil, a ten se navíc neustále zvětšuje, místo aby ubýval.

Občas mi někdo napsal, že pořad žádná klišé nebourá (spíše staví jiná) a navíc je nesmírně stereotypní. Ano, to je to největší zbourané klišé. Za tři roky se struktura pořadu vůbec nezměnila. Na to jsem docela hrdý.

Nenaučil jsem se naopak vyhýbat slovním spojením (to znamená, pojďme si říct, v podstatě, a to konkrétně, atd.).

Na druhou stranu je nutné říci, že mi pořad dal asi mnohem více, než já jemu. Setkání s mnoha lidmi, se kterými jsme se poprvé viděli až ve studiu a některá z nich byla naprosto nezapomenutelná (nejraději vzpomínám na dva díly s Vladimírem Kokoliou). Když jsem se vrátil z USA, dost mě překvapilo, že se spousta lidí vzájemně nezná. Že sice znají dobře navzájem svoji práci, ale nikdy se neviděli, ani neslyšeli. Zdálo se mi, že by tento pořad mohl přispět k větší transparenci scény a vzájemnému poznání. Oproti přepsaným rozhovorům mám radost, že můžete hosty slyšet na živo (v přímém přenosu) a pak v částečně očištěném záznamu. Ale můžete vnímat jejich hlas, intonaci, smysl pro humor, dikci, rychlost reakce, atd. Tedy spoustu vrstev, které vám přepsaný rozhovor nedá. Doufám navíc, že pořad vzbudil naději u lidí, kteří trpí nějakou vadou řeči, že ani kariéra rozhlasového moderátora pro ně nemusí být nedostupná.

Dále přikládám krátkou historii pořadu, aneb "Jak to všechno začalo?"
Na podzim roku 2008 přijal pozvání do Radio Wave (do pořadu Universum) můj liberecký spolužák David Kazický. Vyprávěl o své diplomní práci - projektu muzea do Varšavy. "Neprozřetelně" se zmínil o možnosti vytvářet samostatný pořad o architektuře, a že by možná znal někoho, kdo by se na to hodil. Nápad vzal za svůj vedoucí moderátorů Radio Wave Jakub Viliš, následovalo několik setkání a ve středu 4.2. 2009 jsme naživo odvysílali první díl (s Jaroslavem Wertigem). Nezapomeňme, že to byla doba, kdy Jan Kaplický a jeho osud plnili přední stránky novin a časopisů a bylo tak snadné nabýt dojmu, že architektura je atraktivní téma. O necelé tři roky později máme za sebou 100 dílů, ve kterých se vystřídalo celkem 137 hostů.

Úplně na závěr mi dovolte poděkovat všem posluchačům. Bez vás by pořad již dávno neexistoval. Díky.

Wish List 004 / Diskusní web


Diskusí není nikdy dost. Zvláště těch ohraničených nějakým tématem. Osobně mám pocit, že potřeba diskutovat všem zdánlivě jasná témata (a tím pádem tedy naprosto nejasná) ve společnosti stále stoupá. Dost mě tedy překvapuje, že v Česku neexistuje (alespoň o tom nevím a pokud se mýlím, tak mě prosím opravte) otevřený web, specializovaný na diskusi o architektuře a tématech s ní související. Tedy nikoliv web, který by používal diskusi jako doplněk pro zatraktivnění svého obsahu a navýšení čtenosti (a z toho odvozené navýšení příjmů za reklamu), ale web, jehož jediným obsahem by byly zaznamenané názorové výměny. Kdokoliv by měl právo založit téma, položit otázku a kdokoliv by na ně mohl reagovat. Nemá chuť někdo něco takového založit? Nemám pocit, že by to bylo tak pracné a naopak mám pocit, že by to bylo velmi prospěšné. Virtuální a neutrální půda pro mimořádně otevřenou diskusi mi tu hodně chybí.

PS/ Na architektonických webech mě vždy nejvíce zajímaly názory ostatních čtenářů.

11/19/2011

Wish List 03 / Architektonické soutěže


Přál bych si, aby se ročně v Česku konalo více architektonických soutěží. Slovem více myslím tak 50-100 ročně. Dnes jich je 5-10. Mluvím tedy o desetinásobném navýšení. Jak na to? Určitě dobrý start je komplexní pochopení, proč je soutěží tak málo. Důvodů je doopravdy hodně (každý z vás jich dokáže napsat spousty). Na jednu stranu se můžeme snažit o sebekritiku (pořádat soutěže je složité, výsledek nejistý, jistota stížností ze strany těch, kteří v soutěži neuspěli naopak takřka absolutní), na druhou stranu by možná stálo za to analýzu přeskočit a pustit se rovnou do syntézy.

Já považuji za největší problém, že neznám kvalitního organizátora, na kterého bych se mohl obrátit, když bych soutěž zorganizovat potřeboval. Ať už jako veřejný, nebo soukromý vypisovatel.

Co takhle vzít odhadem 5-6 lidí (architekt, grafik, právník, produkční, pr specialista, specialista na marketing), zaplatit jim jeden rok činnosti a nechat je systematicky bombardovat všechny potenciální vypisovatele nabídkami na uspořádání archit. soutěží. Tedy nikoliv platonicky poučovat o smyslu a významu soutěží s nabídkou možné konzultace, ale s konkrétní nabídkou za jakých podmínek to tenhle tým dokáže zrealizovat. Nastartovat takovouto činnost by mým odhadem stálo tak 3 milióny korun a její možná životaschopnost by byla vidět docela rychle. Kdyby se spojila ČKA s NČA (asi by potřebovali pomoc ještě někoho dalšího, nebo by museli požádat každého autorizovaného architekta o jednorázové zaplacení 1000,- právě na tento typ akce), tak by myslím takovouto akci nastartovat dokázali. Vypsat výběrové řízení na právě takovýto tým (klidně s požadavkem 10% výdělku vracet iniciátorům akce).

Sice mě z toho někdo samozřejmě obviní, ale ne, nechci si pro sebe vytvořit další pracovní pozici.

SuMo 62 / Architekt a architekt


Pojem architekt zdánlivě popisuje jeden typ činnosti. Nemám na mysli jeho etymologické souvislosti (první tesař, vedoucí stavitel), ale snad všeobecně vžité "je to ten, kdo navrhuje (častokrát nepřesně: staví) domy." A tady začínají problémy. Architekt je tedy chápán jako někdo, kdo nese zodpovědnost za vše postavené kolem nás. Je to doopravdy tak?

Nemám přesnou statistiku, ale jsem přesvědčen, že architekti (absolventi vysokých škol s oborem architektura) dnes navrhují naprostou menšinu staveb, které nás obklopují.

A teď si to ještě zkomplikujme. Když sám používám slovo architekt, myslím automaticky dobrý (chcete-li výborný, kvalitní) architekt. Když někde napíšu, že už při výběru pozemku (nebo při konzultaci stavebního záměru, objemu, velikosti investice) by měl asistovat architekt, mám doopravdy na mysli ty, které považuji za kvalitní. A jsme u klasického problému, jak a kdo určuje, co kvalitní je a není. Více v tomto mém starším článku, zde.

Za poslední tři roky se systematicky snažím poznat (většinou osobně) každého architekta, u kterého mám pocit, že se o vytváření kvality úspěšně pokouší. Tedy, že se snaží navrhovat stavby, řečeno s Vitruviem, trvalé, funkční a krásné. Zatím jsem jich poznal tak kolem stovky. Když trochu slevím ze svých vysokých kritických nároků, tak to možná budou stovky dvě. Řekněme, že jsem zdaleka nepoznal všechny, a že jich bude ještě jednou tolik. Tak je to stále pouze 10% autorizovaných architektů, tedy těch, kteří se podílejí na menší částí postaveného. Za kvalitní tedy považuji 10% z těch, kteří ovlivňují maximálně 25% postaveného. To je jedna stavba ze 40!

Pak se není co divit, že spousta lidí chápe pojem architekt, jako něco velmi negativního. Asociuje si ho totiž s těmi 39 stavbami, ne s tou jednou. Když se k tomu přidá používání přeneseného významu slova architekt, jako organizátora veškerého zla (viz nedávno "Nyní to jsou „architekti“ přechodu od tehdejšího k dnešnímu marasmu a ti, kdo z něj těžili, a zbytek obyvatel." v článku na České pozici) máme zaděláno na pořádný problém, jehož důsledky neseme (a ještě dlouho nést budeme) všichni.

11/17/2011

17. listopad 2011

22 let po 17. listopadu 1989. Tehdy mi bylo deset let. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Jediným indikátorem byla stupňující se radost a vzrušení rodičů. Jsem hrozně rád, že jsem těch prvních deset let v "komunismu" mohl prožít (a jsem ještě radši, že to netrvalo déle). Proč? Protože mohu srovnávat. A to bych za nic nevyměnil. Pochopení, že velikost bytu není podstatná. Že nemusíte být obklopeni žádnými drahými věcmi, abyste prožili absolutně šťastné dětství na sídlišti v paneláku. Strašná radost, že si můžete zahrát fotbal, když se vám aspoň na chvíli podařilo dostat na únormálně přecpané hřiště. Vztek, když vás za chvíli o pár let starší děti vyhodí. A následná radost z pochopení, že fotbal se dá hrát kdekoliv (i v prudkém svahu s brankami rozdílných velikostí, podle vzdáleností vzrostlých stromů). Nadšení ze čtení knížky, když se vám po roce čekání dostane do rukou (pro mě to byly knihy Karla Maye - které mě ovlivnily natrvalo). Znáte dokonale atlas světa, protože vše má úplně exotický nádech daný tím, že tam nemůžete. Chuť citrusového ovoce, která vám nezevšední až do konce života. Trvalá obliba jednobarevných kusů oblečení a minimalismu vůbec.

Bez těchto "drobných" zážitků by se mi dnes žilo hůř. Nesouvisí to přímo s komunismem, ale spíše s chudobou, o kterou se tento režim dokázal výborně postarat.

Hned v roce 1990 jsem nastoupil do primy obnoveného osmiletého gymnázia. Zpětně to hodnotím jako jeden z nejdůležitějších okamžiků v dosavadním životě.

11/14/2011

Univerzální návod, jak rozpoznat dobrého architekta


Pokud za ním přijdete s žádostí o návrh domu pro vás ... bude vám klást neuvěřitelné množství otázek, než se rozhodne zakázku přijmout. Pokud ne, běžte jinam.

11/13/2011

O nesmyslném způsobu udělování grantů

Jak běžně fungují granty? Nadace (město, stát, ministerstvo) vypíše podmínky a datum, do kdy se se svojí žádostí můžete přihlásit. Pak sestaví dostatečně širokou, odbornou porotu (čím větší, tím lepší, v Praze má např. 15 členů) a tato posuzuje a boduje všechny zaslané žádosti. Častokrát stovky žádostí. Musí to být úmorná práce. Racionalizovat a objektivizovat důvody pro udělení podpory. A teď možná to hlavní, takřka s jistotou si troufnu tvrdit, že ti nejschopnější se o grant nepřihlásí. Z několika důvodů. Buď by to chápali pod svoji úroveň (v Česku doopravdy existuje relativně silný názor, že pokud potřebujete grant, musíte být hodně neschopní, protože si na svůj projekt neumíte vydělat normální komerční cestou), nebo nejsou ochotni vyplňovat rozsáhlé a složité žádosti, nebo nemají důvěru v odbornost poroty a kvalitu připravených podmínek (to neschopného nikdy nenapadne, svou žádost pošle kamkoliv, bez ohledu na podmínky), nebo jsou tolik zabráni do vlastního projektu (kterému by třeba vnější financování výrazně pomohlo), že ani neví, že se o nějaký grant mohli přihlásit.

Navrhoval bych tento systém změnit. A to tak, že vybraná porota funguje v roli aktivních scoutů, vyhledavačů projektů, které by stály za podporu, spíše než v roli pasivních hodnotitelů, kteří se probírají vším, co se o grant přihlásilo. Myslím, že si neumíte představit, kdo vše je ochoten a schopen se přihlásit o grant na kulturu (v Praze z architektů tradičně skoro nikdo, a to částečně vysvětluje, že v porotě nikdo architekturu nereprezentuje). Ale pokud by vás to doopravdy zajímalo a měli jste spousty volného času a chuť projít si 105 stran dlouhý Word dokument, tak prosím. Více zde. Ušetřilo by to spousty času a administrativy, o kvalitnějších výsledcích nepochybuji. Kladlo by to vyšší odborné nároky na porotu? Určitě. Byla by tato porota ještě více podezírána z korupce a nadržování? Rovněž určitě. Ale možná by se přestali ve velkém podporovat "podnikatelé v kultuře". A bylo by velmi zajímavé vidět, kdo, koho nominoval.

SuMo 61 / O osobním prospěchu


Motto:
„Architekti vědí o srozumitelném sdělení významu architektury asi stejně, jako ptáci o ornitologii.“

V současné společnosti vám nikdo neuvěří, že můžete mít vyšší motivaci, než osobní prospěch. Žádná taková prostě neexistuje (běžte si v takovém prostředí do politiky). Chcete to nejlepší pro sebe, maximálně tak ještě pro vaši rodinu. Dále už se motivace začíná vytrácet. V mém případě je to v podstatě totožné. Šel jsem studovat architekturu, protože jsem chtěl navrhovat a stavět krásné domy. Myslím, že existovalo aspoň desetileté období kdy pro mě domy, byly mnohem důležitější než lidi. Naštěstí už skončilo. Po návratu ze studijních a pracovních stáží do Česka, na podzim roku 2008 jsem měl pocit, že zde vzniká málo kvalitních domů, málo příjemných veřejných prostranství, kde bych chtěl pobývat, bydlet. Pochopil jsem to při hledání bytu k pronajmutí. Skoro nikde se mi v Praze nelíbilo, a pokud přeci jen ano, bylo to v historickém, minimálně 80 let starém prostředí.

Motivace, která mě pohání je prostá: „Mým cílem je, aby v Česku vznikalo větší množství kvalitní architektury (tedy té, které někdo věnoval svoji pozornost, úsilí, talent, čas, s cílem dosáhnout co nejlepšího výsledku a nikoliv vydělat, co největší množství peněz). Čím více, tím lépe. A největší radost představuje nečekané setkání s kvalitou. A dělám všechno proto, aby se tak dělo. Občas s větším, občas s menším úspěchem. Nemám pocit, že bych se podílel na mnoha odlišných aktivitách, dělám pořád jednu a tutéž. Má různé formy (články, rozhovory, přednášky, diskuse, kritiku, moderování, vyučování, organizace akcí, výstavy, posudky, rady), ale úplně totožný cíl. Ale hlavní je, že to dělám pro sebe (pokud z toho má prospěch někdo jiný, je to vedlejší efekt, i když velmi radostný). Chci tady žít, chci, aby se mi tady žilo dobře, a nemám chuť být na každém kroku konfrontován s nevkusem, nekvalitou, netrvanlivostí a nesmyslnými rozhodnutími. Ve veřejném prostoru města trávím tak 10-12 hodin denně. Dost na to, aby mi na něm záleželo.

Asi je možné namítnout, že nejlépe by k tomu člověk mohl přispět tím, že takové domy (prostory), bude sám navrhovat. Určitě. Má to svoji logiku. Ale myslím si, že jsem dokázal sebekriticky své schopnosti v oblasti navrhování posoudit dostatečně dobře, a většina lidí by mi měla poděkovat, že jsem se rozhodl domy sám nenavrhovat. Až uvidím desítky lidí, kteří budou vykonávat stejnou činnost jako dnes já, a lépe, s radostí se začnu věnovat něčemu jinému.

Včera jsem se účastnil TEDx v Brně. A docela mě zaujalo vystoupení Tomáše Turka (pověřeného ředitele Radio Wave). Tvrdil v něm, že by si přál, aby „veřejnoprávní rozhlas“ fungoval jako bariéra proti balastu. Tedy, aby byl garantem kvality. A že se tak naděje. Je to úplně totožný problém, jako v oblasti architektury, kde veřejný sektor (státní správa, ani samospráva) nefungují, jako filtr na balast, jako garant kvality. Respektive, úplně by stačilo, kdyby fungoval jako garant systematické snahy o ni. Architektura tedy není v této situaci osamocena (logicky). Pokud tento problém budeme chtít úspěšně řešit, nezbude nic jiného, než dát síly dohromady, napříč obory.

11/09/2011

Návštěva představenstva ČKA


Všechny texty píšu poslední dobou pod čerstvými dojmy (dřív než vše zapomenu). Tedy texty do Lidových novin píši vždy přímo v den návštěvy recenzovaného objektu, maximálně s jednodenním zpožděním. Včera jsem se 4 hodiny účastnil jednání představenstva České komory architektů (ČKA), jehož personální složení si můžete prostudovat zde.

Nečeká vás žádná sáhodlouhá zpráva, nebo rozbor, pouze pár postřehů a doporučení. Tady jsou:

Motto:
"Ta malá část veřejnosti, která si je vědoma existence ČKA, ji chápe jako lobbistickou organizaci, která se snaží vymoci lepší podmínky pro své členy (autorizované architekty), a to na úkor všech ostatních. Její členové (autorizovaní architekti) jsou naopak vesměs přesvědčeni, že toto dělá nedostatečně. Nespokojeni jsou tedy všichni."

Představenstvo se snaží. Snaží svou prací přispět k zlepšení profesního prostředí v Česku. Všichni jeho členové, podle svých schopností. Vážně. Není třeba o tom pochybovat.

01. Navrhoval bych, aby měla jednání představenstva profesionálního moderátora. Nějaké peníze by to stálo, ale na základě toho, co jsem včera viděl, by to byla vhodná investice. Myslím si, že diskusi nemůže moderovat předseda. Ten se má diskuse účastnit. A diskutovat a moderovat dohromady není moc šťastná kombinace.

02. Doporučoval bych na jednání představenstva zavést nahrávání webkamerou (nemusí být nutně on-line stream) a umísťování nesestříhaných záznamů na web. ČKA není žádná soukromá firma, která by na svém představenstvu řešila tajné strategie. Během těch 4 hodin, co jsem tam seděl, nezaznělo nic, co by nemohli slyšet úplně všichni, kdo o to mají zájem.

03. V rámci naší pracovní skupiny pro PR jsem navrhl, aby došlo k výměně barvy pozadí webu ČKA z černé na bílou. Je to zdánlivě kosmetická úprava, ale není moc pracná a myslím, že by dost pomohla.

04. Navrhuji zvýšit členské příspěvky, a to tak, že jejich výše zůstane stejná (6 000,-), ale tato cifra bude označena jako minimální. Kdokoliv cítí potřebu (myslí si, že by to mohlo profesi pomoci) může zaplatit více. Seznam lidí, kteří se rozhodli přispět více, bych nechal umístit na webu ČKA, pod označením: "Podporují zkvalitnění českého architektonického prostředí více, než by museli." (pozn. chápu, že je spousta lidí přesvědčena, že ČKA se momentálně chová nehospodárně, tak proč ještě navyšovat příspěvky (už dosti vysoké), prvně je třeba zefektivnit provoz ... nicméně můj návrh platí).

05. Objevují se názory, že je představenstvo rozpadnuto na dvě frakce ("starou, původní" a "novou"). Nezaznamenal jsem to. Diskuse probíhala korektně.

Nepřipadá mi korektní, že jeden člen představenstva okupuje zhruba 50% veškerého diskusního času, bez ohledu na to, jak zajímavé jeho názory a zkušenosti jsou. Stejně tak mi nepřijde korektní, že 3 členové představenstva během oněch inkriminovaných 4 hodin nepronesli jediné slovo. Odlišit osobní rovinu od obecné je stále problém. Možná by se hodilo speciálně na toto téma absolvovat jednorázové školení.

Vedení ČKA zastoupeno předsedou a prvním místopředsedou shodně tvrdilo, že představenstvo má o směřování komory jednoznačně jasno a v tomto ohledu neexistují neshody. Nejsem si tím jist. Myslím si, že kdybyste se každého člena představenstva zeptali individuálně (bez znalosti názorů ostatních), dostali byste 12 různých odpovědí. Shoda může panovat pouze nad minimem jasně vyjádřených principů. Které to tedy jsou?

Překvapil mě názor některých členů představenstva, že pokud jste jeho členem, máte možnost (nebo snad dokonce povinnost) své názory (či eventuální kritiku) prvně sdělit ostatním členům představenstva a po následném prodiskutování eventuálně veřejně ventilovat i jinde. To mi při frekvenci setkávání 1x za měsíc přijde jako úplný nesmysl. V mém případě by to znamenalo, že bych nemohl říkat nic, protože bych veškeré své nápady zapomněl během čekání na další představenstvo. O jejich možné následné neaktuálnosti netřeba hovořit.

Závěrečná poznámka: Za moji nijak rozsáhlou činnost pro ČKA jsem si dosud nenaúčtoval ani 1Kč a bude tomu tak až do odvolání. Říká se, nikdy neříkej nikdy, ale v dohledné době nevidím šanci, že bych tento svůj postoj změnil. Kvůli několika desetitisíci korunám dostávat anonymní dopisy o "tunelování komory, hledání si teplého místečka, nebo žití si na úkor těžce vydělaných peněz jednotlivých členů" mi za to doopravdy nestojí. I když je fakt, že kdybych byl člen ČKA, asi bych tím porušoval její stanovy a vystavoval se disciplinárnímu trestu kvůli práci zadarmo. Nicméně nejsem, takže je tato úvaha bezpředmětná.

Do případné diskuse pod článkem se nezapojím. Co jsem měl na srdci, jsem vyjádřil tímto článkem. Vy (pokud máte chuť) samozřejmě pod článkem diskutovat můžete, jako vždy.

11/06/2011

Wish List 002 / Rozhovory s investory


Už jsem několikrát psal, že o významu architektury nesmí mluvit a přesvědčovat architekt. Jako ex-architekt (zatím nejlepší definice toho, co dělám, na kterou jsem přišel) si to snad mohu dovolit. O tomto významu bych nechal mluvit ty, kteří se do ní rozhodli investovat své peníze, nebo veřejné peníze jim svěřené. Tedy investory a zástupce investorů, kteří se v minulosti postarali o vznik kvality. Např. Leoše Válku (DOX), Pavla Pszczólku (rd v Berouně od HŠH), Leopolda Bareše (Sipral), Martina Svobodu (NTK), Miroslava Brýdla a Antonína Dokoupila (Litomyšl), Jiřího Růžičku (Gymnázium Jana Keplera), ... je jich celá řada. Tedy, nechtěl by někdo dát dohromady jejich seznam a udělat s nimi rozhovory, na téma "Proč se tak rozhodli, jaký to pro ně mělo smysl, co se naučili, zda by to udělali znovu, co by doporučili lidem, kteří by chtěli dosáhnout něčeho podobného", atd. Tyto rozhovory pak uspořádat do nějakého sborníku, nebo online audio databáze. Věřím, že na podobnou akci by finančně případně přispěla NČA, nebo ČKA a mohla by mít velký dopad na kultivaci stavebního prostředí u nás. Nechce se do toho někdo pustit?

Přikládám svůj pokus na toto téma. Rozhovor s Pavlem Pszczólkou, více zde.

11/05/2011

SuMo 60 / Víc otázek, než odpovědí


Většina domů v Česku není navržena architekty. Nevím, kolik domů v Česku architekty navrženo je, ale můj tip by byl tak asi 5-10%. Otázka 1: Pokud to někdo ví, ať mi prosím dá vědět. Nicméně všechny postavené domy podle mě s architekty asociovány jsou. Nevím jak vy, ale já prostě pokaždé předpokládám, že za každou realizací nějaký architekt stojí (i kdyby měl jiný titul než Ing. arch.). Většina novostaveb, které v Česku vznikají, příliš kvalitní nejsou. A jsou tak nepříliš dobrou reklamou pro nové stavění. Na to pak navazuje běžná lidská vlastnost, říká se jí "usuzování na vlastnosti celku na základě příliš malého vzorku", aneb jedna špatná osobní zkušenost s architektem (arogantní, nespolehlivý, drahý, nekompetentní) vede k automatické představě, že takoví jsou všichni. Fakt.

Intermezzo: Zde si dovolím jedno osobní vyznání, a činím tak poprvé v životě, veřejně. Tančící dům. Jsem rád, že tady stojí, nějakou debatu rozvířil, ale jako dům je dost hrozný. Pokud ten dům nějaké kvality má, tak mně osobně zůstaly zcela utajeny. Nikdy bych neprotestoval proti jeho výstavbě, až tak si svého vlastního názoru necením, ale pokud chceme přesvědčovat o kvalitě a významu architektury pro život, tak tenhle dům bych jako příklad doporučoval nevytahovat.

V Česku existují kvalitní architekti. Není jich moc, asi podobně jako kvality v jakémkoliv jiném lidském oboru. Už z definice. Kvalitní je to, čeho je málo. Může docházet k navyšování průměrné úrovně, ale pak se budou akorát pro kvalitu zpřísňovat kritéria. Otázka 2: "Proč se případní stavebníci (ať už soukromí, nebo veřejní) nesnaží pro sebe vyhledat vždy nejkvalitnějšího možného architekta?" Jsem doopravdy přesvědčen, že tak ve většině případů nečiní.* Odpovím si sám. Nejspíše proto, že si myslí, že na to nemají. Buď čas, nebo peníze, nebo schopnosti, nebo všechno dohromady. Anebo si myslí, že to za to nestojí, že je to jedno, že to není příliš důležité. Že jsou všichni architekti stejní.

Rozdílnost extrémů, neboli disparita je v úrovni českých architektů obrovská. Alespoň to je můj pocit. Proto mám trochu problém s Českou komorou architektů (ČKA), která sdružuje přes 3000 autorizovaných architektů. Skvělé, průměrné i mizerné. Slušné lidi i morální kreatury. Pod pojmem "autorizovaný architekt" tak můžete narazit úplně na ledasco.

Architektura a práce architekta začne být v Česku běžná, až si uvědomíme, k čemu architekt je. Zatím ho chápeme jako autora divných, extravagantních domů, které pro běžného člověka nejsou. Anebo jako autora nesrozumitelných územních plánů, které akorát všem komplikují život. Snad od nikoho jsem zatím nezaznamenal názor: "Chtěl bych, aby můj dům byl hospodárný, trvanlivý, pohodlný, aby se mi v něm dobře žilo a aby tato kvalita vydržela co nejdéle. Aby byl dobře osazený na pozemku. Správně orientovaný ke světovým stranám, a aby mě příliš neomezoval." A abych toho dosáhl, musím ke spolupráci přizvat kvalitního architekta a tedy jinými slovy, musím jeho výběru věnovat čas a energii.

A tady je zřejmě kámen úrazu. Pokud chcete něco dobrého, musíte do přípravy věnovat čas, peníze, energii. Jinými slovy, musíte něco investovat. Všichni se naopak snažíme investovat co nejméně. Investovat totiž znamená riskovat. Může se stát, že se investice nevrátí, nevyplatí se, byla nevýhodná. Abychom se tomuto riziku vyhnuli, neinvestujeme. Proto investuje jen minimum lidí. A proto se architektuře u nás nedaří a možná hned tak nebude. Veřejný sektor by investovat měl, ale myslím si, že jeho zástupci cítí, že tzv. většinový volič (tedy ten, co sám do ničeho neinvestoval - ani do vlastního vzdělání) to po nich ani nevyžaduje. Naopak, že přímo vyžaduje neinvestování (můžeme to rovněž nazvat minimalizací nákladů). To je přesně to, o co se snaží naše současná vláda. Minimalizovat výdaje (ponechávám stranou, zda to dělá, nebo pouze prohlašuje). Investování je, jak už jsem několikrát zmiňoval, riskantní. Proto by bylo dobré, abychom pro toto riskování měli co nejlepší podklady. Bylo by dobré se vždy zeptat: "Na základě jakých informací činíte toto rozhodnutí?" Doporučoval bych tuto otázku pokládat k jakémukoliv stavebnímu záměru. Už to samo by stačilo k tomu, aby význam kvalitních architektů prudce stoupl. Jsou na takovou otázku totiž připraveni kvalifikovaně odpovědět. Na rozdíl od mnohých jiných.

*Možnou korupci z této úvahy vynechávám. Osobně jsem se za celý svůj život s žádným příkladem korupce nesetkal.

11/02/2011

Wish List 001 / Mapa města


Dnes mě napadlo založit novou rubriku. Seznam přání (projektů, nápadů), které bych rád viděl realizovány, ale nemám čas (schopnosti, kapacitu) se jim systematicky věnovat. Pokaždé, když mě něco napadne, vložím to sem a označím příslušným tagem. Pokud by to někomu z vás připadalo zajímavé, budu nadšením bez sebe, pokud se do takového projektu pustíte. Rád v případě zájmu přispěji konzultací. Takže pojďme, díl první.

001. Mapa města (můžeme začít Prahou a postupně eventuálně přejít na jiná města, nebo klidně začít jiným městem, vesnicí), která by obsahovala pouze tři barvy (třeba černou, šedou a bílou). Černá by představovala soukromé prostory, šedá veřejně přístupné soukromé prostory a bílá veřejné prostory. Inspirací pro tento nápad je Nolliho mapa Říma, stará 263 let. Více o ní zde.

10/28/2011

Vize pro Prahu


"Zesilování silných stránek je vždy úspěšnější strategie, než odstraňování nedostatků."
podstata amerického vzdělávacího systému

"Na každý problém existuje rychlé, jednoduché a pohodlné řešení. To chybné."
Umberto Eco

S vědomím pravdivosti předchozího citátu, vkládám na krásné datum, svůj vlastní návod, jak postupovat v budoucím rozvoji Prahy.

Motto: Odhalit silné stránky Prahy a zaměřit se na jejich posílení. Do nich investovat většinu městských prostředků.

01. / Vltava. Fenomén města. Vypracovat plán využití řeky pro život města, včetně ostrovů, náplavek a nábřeží. A následně ho uplatňovat. Zabývat se tímto problémem, příležitostí, jako naprostou prioritou. Součástí plánu by vysoce pravděpodobně bylo i Smetanovo nábřeží, jako pěší zóna - ale toto rozhodnutí učinit až na základě celkové koncepce. Jsou v podstatě pouze dva typy měst. "Město na řece" a "město u řeky". Praha je město na řece, ale chová se, jako by byla město u řeky.

02. / Pochopit, že Malá Strana je fenomenální místo především na bydlení a chození a zbavit ji silné automobilové zátěže. Jinými slovy, vystěhovat z ní Parlament, a to do nádherné a naprosto vhodné budovy, kam patří. Tedy do bývalého Federálního shromáždění od Karla Pragera.

03. / Navrátit společenskou důležitost prostorům, které mají kvalitní stavební základ a historickou důležitost. A to i pomocí jejich fyzických úprav (Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Malostranské náměstí) a přísné regulace (alespoň) vzhledu komerčních subjektů, která tato místa obklopují.

04. / Letná. Druhý fenomén města. Lépe propojit s okolím a zachovat prázdnotu. Věnovat větší množství peněz do údržby. A jednou pro vždy o ní přestat uvažovat jako o rozvojové ploše, kde se dá ledasco postavit. Její hodnota spočívá v tom, že je prázdná a do budoucna bude mít tato prázdnota čím dál vyšší hodnotu.

05. / MHD, především Metro. Zbavit pokleslých reklam (bez ohledu na velikost příjmů) a učinit v co nejkratším termínu všechny stanice bezbariérově přístupnými. Pokud město není schopno pro své občany udělat ani toto, je k smíchu.

06. / Zbavit se prázdného prostoru po bývalé Staroměstské radnici a předat jej Univeritě Karlově. Z pozice města tak deklarovat podporu této významné veřejné instituci i vzdělanosti obecně. Začít intenzivní spolupráci mezi městem a univerzitou tak, aby nebyla nucena budovat své kampusy na periferii, ale v důležitých částech města.

07. / Vytvořit seznam prázdných staveb v centru města, a začít intenzivně tlačit (pobízet) jejich znovunaplnění. Toto musí být prioritou před novým stavěním. Nerozumím prázdnosti radničního bloku, který tvoří celou jednu stranu Malého náměstí.

08. / Pochopit, že po stavební stránce je Praha mnohovrstevnatá (a že to je její největší kvalita) a snažit se doplnit její organismus o další vrstvu, neméně kvalitní. Tedy požadovat, aby všechny akce hrazené z veřejných peněz, měly co nejvyšší kvalitu. Pořádat archit. soutěže, hledat mechanismy, jak vyhledat co nejkvalitnější řešení, nikoliv nejlevnější.

09. / Pochopit, že parky (Letná, Stromovka, Jelení příkop, Petřín, Vojanovy sady, atd.) jsou Pražany mimořádně oblíbená místa a mimořádně důležitá pro spokojenost občanů. Navýšit část rozpočtu, která se věnuje jejich údržbě a vybavenosti (toalety, občerstvení), tak aby je bylo možné plnohodnotně využívat.

10. / Pražský Central Park (příležitost propojení Vítkova a Masaryčky - viz návrh Jiřího Stříteckého a Jeana Nouvela, více zde)

PS /
Pokud existuje požadavek po stavění nových administrativních staveb. Lokalizovat pro ně vhodně vybrané místo (vysoce pravděpodobně u letiště) a většinu z nich směřovat sem, do tzv. CBD (Central Business District).

Neinvestovat peníze do zlepšení podmínek individuální automobilové dopravy. Není to silná stránka Prahy. Není to tedy priorita.

10/23/2011

SuMo 59 / O architektonických soutěžích


Milý čtenáři, víš co to je "architektonická soutěž"? Předpokládám, že ano, ale pokud náhodou ne, zde je krátké vysvětlení.

Jde o způsob zadání zakázky na stavbu domu (úpravu veřejného prostoru, rekonstrukci) pomocí soutěže mezi jednotlivými účastníky. Nejčastější způsob soutěže býval veřejná-anonymní. Tedy přihlásit se může každý (autorizovaný) architekt a vítěze (budoucího zpracovatele návrhu) vybírá porota, jejíž většina je nezávislá na vyhlašovateli. A je tím zaručena nezávislost rozhodování. Tento způsob může využít každý potenciální zadavatel, především však zadavatelé veřejných zakázek, kteří tak nemusí využívat běžná obchodní výběrová řízení, kde se vybírá podle levnosti zpracování, rychlosti, referencí, nebo velikosti pojištění dané firmy.

Tento způsob zadávání zakázek se využívá čím dál tím méně (pozn. řádově se takto zadá ročně asi 10 zakázek z více než 1000 v oblasti staveb financovaných z veřejných zdrojů). Přestože to je asi jediný způsob, kde můžete adekvátně nastavit kritéria hodnocení, podle toho, co doopravdy chcete. A tady je asi kámen úrazu. Většina zadavatelů neví, co by měla chtít. Jediné o co se snaží je omezit velikost vlastních výdajů, tedy přesně stanovit finanční limit, do kterého se má ta která zakázka vejít. Nepožaduje se kvalita, originální řešení, příjemné překvapení, nebo něco, co si zadavatelé ani neuměli představit.

Proč? Jedna z odpovědí je: Protože je to riskantní. Předem nevíte, co dostanete.

Proč se archit. soutěže využívají čím dál tím méně? A nejsou využity ani na nejvíce viditelné příklady jako je rekonstrukce Klementina, nebo Národního muzea?

Důvodů je celá řada, ale zmíním jeden podstatný. Po archit. soutěžích dnes volají pouze architekti. Přestože pro ně představují spoustu dřiny s velmi nejasným (a tedy nezaplaceným) výsledkem. Nezřídka se takové soutěže účastní až 100 týmů (a šance na vítězství je tedy 1%).

Archit. soutěže by měli na veřejné stavby požadovat všichni ostatní. Obyvatelé města, zastupitelé, politici, úředníci, zkrátka všichni občané. Měli by požadovat, aby stavby financované z veřejných zdrojů měly vysokou kvalitu. Nedělají to. Nabízí se opět otázka proč. Představuje to nedůvěru v architekty jako profesi? Nedůvěru, že z mnoha desítek návrhů se vybere nekvalitní? Že neexistují dostatečně vzdělaní porotci schopní kvalitního výběru? Je příprava archit. soutěže příliš pracná, zdlouhavá a nejen finančně náročná? Samozřejmě, že je, ale když porovnáte půl roku příprav s faktem, že stavba bude stát několik desítek, možná stovek let, přijdete třeba na to, že to má smysl.

Jsme dnes v absurdní situaci, kdy pracné soutěžení s malou nadějí na výsledek požadují pouze ti, pro které z toho plyne především spousta nezaplacené práce. Fascinující. A v naší rádoby efektivní společnosti zaměřené na vydělávání peněz rovněž krajně nedůvěryhodné. Když architekt přesvědčuje o důležitosti architektury, nikdo mu nevěří (a totéž platí i o soutěžích). Pokud tento blog čte někdo jiný než architekti, tak vězte, že nutnost prosazování archit. soutěží leží právě na vašich bedrech. Tedy pokud stojíte o zkvalitňování prostoru, ve kterém žijete.

10/15/2011

SuMo 58 / O promlouvání k nesprávnému publiku


Tohle jsem napsal asi před měsícem. Od té doby jsem zaznamenal dalších několik podobných zkušeností:

Bylo mi asi 6, a stále si to pamatuji naprosto přesně. Soudružka učitelka křičela, že nás na odpolední (dobrovolné) pěstitelské práce přišlo jen 10, a přitom je nás ve třídě 30. Měla takřka půl hodinový proslov o naší slabé aktivitě, nedochvilnosti a nespolehlivosti. Když už jí skoro docházel dech, lehce se zarazila a řekla: „Je vlastně pravda, že vy jste přišli a to co tu říkám se týká především těch, kteří tady nejsou. Tak jim to vyřiďte.“ Jedno z mých hobby se od té doby týká tzv. pláče nad nesprávným hrobem, neboli spousty vyvinuté energie tam, kde se to nehodí. Respektive hodí relativně málo. Dodnes mě mrzí, že většina občanských iniciativ (pozn. není to jejich kritika), utrácí neskutečné množství energie na „zabránění něčemu“. Nepoměrně více, než na vytváření něčeho. K mé pramalé radosti, narazit na příklady tohoto typu, se mi zdá čím dál tím snadnější. Mám pocit, že se mi to vlastně děje několikrát za den. Nejčastěji na nejrůznějších diskusích.

Jako skoro zlaté pravidlo se dá uvést následující tvrzení: Jak vystupující, tak publikum, je tvořeno stejným typem lidí. Lidmi, kteří mají o (libovolnou) problematiku zájem. Díky tomu dokážou poměrně snadno dosáhnout shody a dochází tak k diskusi mezi vzájemně přesvědčenými. Ti, kteří by zastávali zcela odlišná stanoviska, absentují. Tedy, pokud probíhá diskuse o budoucím rozvoji města, najdeme mezi panelisty odborníky (architekti, urbanisté, sociální geografové, sociologové) a v publiku rovněž. Maximálně pak studenty těchto oborů. Ti, kteří by z těchto znalostí mohli profitovat, a kteří navíc mají mandát a pravomoci tyto poznatky snáze uvést v praxi, se vyskytují v publiku zřídka. Nabízím několik možných vysvětlení.

Celý den se zabývají těmito tématy ve své práci. Jsou pak natolik unaveni, že ve svém volném čase (většina těchto debat se koná ve večerních hodinách, po běžné pracovní době) si potřebují odpočinout, „vyčistit“ hlavu a nemohou tak znovu poslouchat a diskutovat stejná témata. Bojí se, že budou diskutujícími (davově) kritizováni a proto se těmto akcím vyhýbají, jako čert kříži. Mají strach, že by řekli něco předem nepromyšleného, nedohodnutého, že by je účastníci debaty později „chytali za slovo“ a dožadovali se splnění nesplnitelného.

Údajně 80-90% lidí v životě vykonává práci, která je nebaví. Proč by tedy politici a úředníci měli být výjimkou. Jsou na tom stejně, jako všichni ostatní. Jejich práce je nebaví. Tak proč by proboha na podobné (nehonorované) debaty docházeli.

Poslední odhad. Zabývají se důležitějšími věcmi.

10/09/2011

Cities on Change / Bogotá

Hodinové video, celkem 6 částí. Maximálně doporučuji.














10/02/2011

SuMo 57 / O předem nevyjasněných podmínkách


Minulou středu jsem vedl v Bourání rozhovor s fotografem Ivanem Němcem. Je celý k poslechu zde, doporučuji. Jeho podstatná část se týkala organizace práce, způsobu stanovení si vlastního honoráře, nezbytných podmínek k odvedení kvalitního výkonu. Rozhovor mi pomohl uvědomit si jednu věc. Snad všechny činnosti, do kterých jsem se v Česku za poslední tři roky pustil (ano, za 14 dní to budou tři roky, co jsem se vrátil ze studií v USA) měly předem nevyjasněné podmínky. Nejen finančně (na to už jsem si doopravdy zvykl), ale i organizačně. Nikdy není úplně jasno, co se přesně chce, do kdy to má být hotovo, a kdo, co udělá. Je to zajímavá nejistota. Osobně mi to nikdy moc nevadilo* (je to dáno mým věkem, ale i faktem, že si práci vyhledávám spíše podle lidí - objednavatelů a potenciálních spolupracovníků, než podle vnějších okolností), ale připadá mi, že to je trvale neudržitelný stav. Stav, ve kterém vzniká kvalita jen enormním nasazením a neuvěřitelnou neefektivitou. Na druhou stranu, znám několik lidí, kteří do takhle chaoticky založených projektů apriori odmítají vstoupit. Asi nepřekvapí, že tito lidé mají v Česku velmi málo práce. Ivan Němec v části, která se online nevysílala, správně poukazuje na jednu věc ve vztahu ke své profesi. Kamery a fotoaparáty jsou v Česku dražší než v Německu, filmy, materiály a veškeré vybavení rovněž. Ale zajímavé je, že honorář by měl být snad 10x nižší.

To nevyjasnění finančních podmínek předem je ale rovněž symptomatické. Zde si dovolím jednu hypotézu. Zdá se, že objednavatelé neví, co od vás dostanou, a proto se brání předem stanovit cenu. Tu chtějí zaplatit, až podle toho, co uděláte. Neobjednávají si tedy práci na základě nějaké hluboké znalosti vaší práce (a tedy očekávaného výsledku). Zvláštní. Zvláštní forma hazardu. Myslím si, že nevede ani k předpokládaným úsporám pro objednavatele. Je to pouze oboustranné plýtvání.

*Naopak. Vždycky mě bavilo sledovat, jak pozdě kdo začne mluvit o vyjasnění organizačně, finančně, praktické stránky věci. Nezřídka je to v Česku až několik měsíců po úplném ukončení práce.

9/29/2011

Z emailové korespondence


Celkem pravidelně si při různých příležitostech dopisuji s různými českými architekty. Teď mě napadlo občas některého z nich požádat o možnost tuto naši konverzaci zveřejnit. Tady je první výsledek tohoto nápadu. Možná to dobrý nápad není, ale mně připadá, že to zajímavé je.

Ahoj Adame,
je vidět, že si řada lidí zvyká ...
Dnes je vila v Berouně poměrně pozitivně vnímána - naopak Hermína v Černíně vyvolává diskuse, což je vidět i v dokumentu Lucie Králové. A nakonec u Hermíny je to pochopitelné.

Mám pocit, že se za poslední dobu zlepšila informovanost o architektuře. Vychází víc informací, jak v normálních novinách, tak i v televizi. Nakonec i kauza kolem Národní knihovny možná pomohla rozproudit krev v žilách mnoha lidem, kteří se o architekturu jinak nezajímali. Což je myslím dobře ...

Ale stále se to nijak zvlášť neprojevuje v reálu. Stále je velmi málo kvalitních staveb. Nevím proč, lidi na mě tak zatvrzele již nepůsobí - navíc mají i peníze, které v devadesátých letech neměli. Možná je ten problém v nás, v architektech - v našem oboru, ale to je asi otázka na delší povídání ...

V zásadě si myslím, že náš problém je v několika věcech:
- neumíme jednat jako celek (jsme rozdrobeni do příliš mnoha názorových skupin)
- neumíme držet dohody (např. doporučení cen komorou)
- neumíme se soustředit na samotnou práci (bez dalšího komentáře)

To jsou za mě rychlé poznatky.
Osobně nevím co s tím ...

Měj se,
Jan Šépka

9/28/2011

Říjen 2011


Blíží se říjen, což je vždy nejvíce nabitý měsíc architektonické sezóny, tak mě napadlo vložit si vlastní kalendář akcí, třeba to někoho bude zajímat.

02.10.
Startuje oslava 10 let Kruhu tzv. Dnem architektury. Vyberte si exkurzi ve svém městě a zajděte si na komentovanou prohlídku. Je to výjimečná akce. Více zde. Na odkazu klikněte na mapku a podívejte, kde je nejbližší město, kde se akce koná.
03.10.
Svou výuku oficiálně začíná Archip, spojil se s galerií Avoid, časopisem Era21, novými členy představenstva ČKA (Petrem Jandou, Petrem Leškem a Josef Smutným) a společně pořádají akci "Architekti na jedné lodi". Na náplavce, na pravém břehu, u vyšehradského železničního viaduktu, od 5 večer, dlouho do noci.
04.10.
V Brně se účastním diskuse o Městských zásazích v Divadle Husa na provázku, od 18.00
06.10.
Odpřednáším dvě přednášky na vybraných středních školách v Kroměříži v rámci této akce.
07.-09.10.
jsem v Rotterdamu na pozvání Českého centra. Více zde.
09.-11.10.
si nenechte ujít Fórum 2000. Vstup jako tradičně zdarma pro každého, kdo se zaregistruje. Více zde.
12.10.
V Bourání vystoupí Maria Topolčanská a společně pak půjdeme na zahájení výstavy NL architects v Galerii Jaroslava Fragnera. Více zde.
14.-16.10.
rozhodně nevynechejte druhý ročník Inventury urbanismu. Více zde. Lístky už se dají rezervovat, jestli se nepletu.
18.10.
jsem slíbil, že vystoupím na Google Ignite. Více zde.
20.10.
přednáším v Košicích a večer se zúčastním další PechaKucha Night.
25.10.
ze zúčastním diskuse o architektuře centra Zlína v Městském divadle. Více zde.
26.10.
Stále ve Zlíně. Festival Mixer. V jeden z těchto dnů si taky zapřednáším na Gymnáziu, kde jsem studoval.