CONTACT

6/27/2010

SuMo 06 / Schopnost změnit názor


"Je třeba často větší odvahy k tomu svůj názor změnit, než za ním pevně stát."
Friedrich Hebbel

"Názory nemění jen blbci."
Brigitte Bardot

Dnes jsem chtěl napsat článek o konstruktivní kritice a jejím nedostatku v Česku. A také o neexistenci konstruktivního chválení, kterého je ještě méně. Ale změnil jsem názor a uvědomil jsem si, že těmto textům musí předcházet text o "schopnosti změnit názor, o schopnosti uznat chybu". Protože pokud touto vlastností nedisponujeme, je nám kritika (v jakékoliv formě) úplně k ničemu. Schopnost změnit názor. Vypadá to naprosto samozřejmě a přitom je to tak těžké. Na internetu zvlášť. Nedávno jsem si uvědomil, že málokdy v diskusi zaznamenám následující vývoj:

1. Otázka
2. Odpověď
3. Poděkování za vysvětlení + doplňující otázka (poděkování proto, že odpovídat není samozřejmost)
4. Další odpověď
5. Opět poděkování a eventuální shoda, či neshoda. Vzájemné obohacení o nové informace.

Většinou vypadá takto:
1. (Naštvaný) komentář
2. (Stejně naštavná) reakce na komentář
3. Zopakování původního komentáře jinými slovy
4. Zopakovaná reakce
5. Obě strany se rozcházejí, aniž by se cokoliv dozvěděly. Jen si potvrdily svou vlastní "pravdu".

Když se na oba seznamy podíváme, zjistíme jeden zásadní rozdíl. Ten první začíná otázkou a nikoliv komentářem. Na zahraničních školách jsem se zúčastnil stovek přednášek, které vždy končily diskusí. Moderátor, organizátor vyzval k pokládání otázek, nikoliv k pokládání komentářů. Když se to někdo snažil nedodržet a na nic se zeptat nechtěl, přišel o slovo. Měli bychom se naučit častěji pokládat otázky a být připraveni na to, že odpověď nebude odpovídat našemu původnímu předpokladu. Vždy má smysl klást otázky, na které neznám odpověď. Opačně to neplatí.

Na změně názoru není nic opovrženíhodného. Naopak. Změna názoru neznamená porážku. V diskusi nejde o prohru, nebo o výhru. Výhrou je něco se dozvědět, ne umlátit druhou stranu argumenty.

PS
Schopnost změnit názor není žádný vrozený talent. Je to těžce vytrénovaná vlastnost. Osobně s tím mám velké problémy od dětství, ale uvědomuji si to a systematicky trénuji. Každý den.

6/20/2010

SuMo 05 / Rychlost úsudku (odsudku)


"Na každý problém existuje rychlé, jednoduché a pohodlné řešení. To chybné."
Umberto Eco

Doba se zrychluje (klišé, ale pravdivé) a s tím všechny naše činnosti. Na všechno je méně času. Vše se snažíme urychlit. Chrlíme ze sebe názory během milisekund. Jsou obory, ve kterých je to zcela nesmyslné a dokonce velmi nebezpečné. Architektura, a především urbanismus.

"Judgement postponement", neboli "Benefit of Doubt"
Aneb další věc, ve které mě vyškolila Amerika. Pokusit se odložit úsudek na co nejzazší dobu. Co nejpozději to půjde. Tím si protáhnete periodu, během které se můžete dozvědět užitečné informace. A zpracovat je. Vždy jsem tvrdil, že mě zajímají názory více než informace. Ale názory nepodložené pečlivě shromážděnými informacemi jsou většinou k ničemu.

Jeff Kipnis mi kdysi řekl: "Pečlivě studuji i projekty, které vypadají mizerně a nezajímavě. Přestože hodnocení na první pohled často nezklame, občas se tak stane. A právě kvůli tomu stojí za to si počkat s rychlými soudy. Dostaneš se ke kvalitám, které ostatním zůstanou skryty."

Konkrétní příklad. 11ti členná porota v Ostravě, složená s rozličných osobností různých oborů, tři dny pečlivě prozkoumávala návrhy. Diskutovala, přesvědčovala se, argumentovala, vysvětlovala, hádala se a nakonec se naprostou většinou shodla na vítězi. Hodinu po jejím rozhodnutí jsou uveřejněny dva miniaturní obrázky reprezentující vítězný projekt a spousta lidí už ví: "... že porota totálně selhala, projekt je mizerný a výsměch všem, jedním slovem katastrofa." Fascinující.

Urbanismus a urbanisté to mají v současnosti těžké. Jejich práce se rychle číst nedá. Hodně lidí na jeho hodnocení používá stejná měřítka, kterými hodnotí architekturu. Kompozice, celistvost, dokončenost, výtvarný koncept, jednoduchost, přehlednost, srozumitelnost. Zásadní omyl. Slavných architektů dokáže každý vyjmenovat desítky, možná stovky. Ale slavných urbanistů (kteří by zároveň nebyli slavnými architekty) naprosté minimum. Možná dokonce žádného. A přitom je urbanismus pro 21. století mnohem důležitější než architektura.

Proč jsou výborní architekti často tak mizerní urbanisté? Protože ta snaha o kontrolu nad návrhem, která má v určitém měřítku oprávnění, ta v jiném měřítku přestává absolutně platit. A měla by se posunout k "vytváření rámce, podmínek, aby mohli věci vznikat." Nečekané, překvapivé.

Na závěr doplňuji definici úspěšného Masterplanu: Nalezení vhodné míry jasně definovaného charaketru a přitom dostatečné otevřenosti pro budoucí vývoj. Vytvoření podmínek pro vznik kvalitní architektury. Kvalita hned od začátku, ale postupným dostavovaním se musí hodnota celku zvětšovat.

6/11/2010

SuMo 04 / Sebepropagace, aneb "pryč s falešnou skromností"


"I wish people would love everybody else the way they love me. It would be a better world."

What is your favorite object? "A mirror."

Muhammad Ali (oba citáty)

"This is not about me. It's about you."
Barack Obama (během kandidatury na prezidenta)

Ve výtvarné výchově, v 1. třídě základní školy mi spolužačka Pavla ukázala svou kresbu. Se slovy: "Tohle se mi moc nepovedlo, co?" Reagoval jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí: "To máš pravdu, to se ti vážně nepovedlo." Hrozně jsem ji tím naštval, ještě než utekla, zakřičela: "Jak to? Vždyť je to krásné." Opravdu jsem tehdy nechápal, že svou úvodní otázkou vyžadovala pochvalu. A odmítám to chápat do teď. Pokud byla se svou kresbou spokojená, ocenil bych, kdyby řekla: "Myslím si, že jsem nakreslila krásný obrázek. Co si myslíš ty?"

Ke čtvrtému dílu SuMo mě přivedla Karolína Jirkalová. Ve svém článku o Městských zásazích pro Art&Antiques zmínila, že vystavení hotelu od A69 (na jehož návrhu jsem se podílel) "zavání sebepropagací" - nebudu vysvětlovat, jak k vystavení tohoto projektu došlo, vzhledem ke zbytku článku je to irelevantní. Obě dvě slova mají zjevně negativní význam. Místo zavání je možné dosadit smrdí, a sebepropagace, tak tam je to přeci úplně jasné. To žádný slušný člověk neudělá. Alespoň podle mínění spousty lidí v Česku. Mně to ale jasné není.

Vyměnili jsme si pár emailů na toto téma. Napsal jsem jí, že mě to mrzí, protože jsem měl pocit, že se známe dostatečně dobře, aby věděla, že Městské zásahy Praha 2010 nevznikly jako záminka k mé "sebepropagaci". Její reakce pro mě byla zajímavá. Cituji: "K té sebepropagaci - asi bych to tak neformulovala, kdyby mě to v souvislosti s tvými výstupy nenapadlo uz poněkolikaté. Ať už jsou to tvé články v Eře, nebo text v katalogu SIALu. Asi si to neuvědomuješ, ale může to být (a nekterými i je) vnímáno dost negativně. Já jako novinář tomu docela rozumím, je to svého druhu poctivost - vycházíš z vlastní zkušenosti, mluviš o projektech, na nichž jsi spolupracoval, o lidech, jak jsi je potkal. Ale je tam pak možná přiliš mnoho o tobě." *

Je pravda, že jsem na podobný problém narazil s šéfredaktorem Ery21 - Osamu Okamurou. Několikrát mi vytknul, že v teoretickém textu, ve kterém popisuji projekty jiných autorů, uvádím i svoje. A že se to nehodí.

Žijeme ve zvláštní zemi. Když vám někdo řekne, že už si fotbal párkrát s kamarády zahrál, můžete se vsadit, že je to minimálně člen širšího reprezentačního kádru. Když vám naopak řekne: "jasně, fotbal hraju fantasticky, jsem v něm úplně nejlepší" znamená to, že ho nejspíš nikdy nehrál. V USA jsem se setkal s opačným přístupem. Když vám někdo řekl, že je v něčem skvělý, tak to tak bylo. A když řekl, že to neumí, ukázalo se, že to doopravdy neumí. Myslím si, že by nám více této upřímnosti prospělo. Nebát se mluvit o tom, kdo jsme, co chceme, co děláme, o co se snažíme, co umíme a neumíme. Samozřejmě, že je dobré mluvit, psát a přemýšlet o jiných věcech a problémech, ale tabuizovat vlastní já mi připadá úplně nesmyslné.

Závěrem jedno vyznání. Baví mě pomáhat jiným lidem. Baví mě podílet se na projektech, kterým o něco jde. Udělám vždy maximum pro to, abych je mohl podpořit. To je moje hlavní motivace. Co z toho mám já, je mi srdečně jedno. Nezabývám se tím. Nikdy jsem do žádného projektu nevstupoval s myšlenkou, "jestli se mi to vyplatí". A nikdy jsem tohoto přístupu nelitoval. Netrávím čas přesvědčováním ostatních, že tomu tak skutečně je, a že na prvním místě není můj vlastní prospěch. Už nějakou dobu vím, že to (zvláště v Česku) není úplně normální. Ale odmítám se za to omlouvat, nebo měnit.

* Doufám, že se Karolína nebude zlobit, že zde bez jejího svolení publikuji část soukromé korespondence. Pokud ano, omlouvám se předem. Ale myslím si, že to není nic urážlivého vůči ní. Naopak, považuji její dopis za námět na zajímavé a důležité téma. Nebýt jí, tento text by nevznikl. Za její reakci děkuji.

Helena Jiskrová / holandská inspirace


Až do 19. září 2010 je v Olomouci v Muzeu moderního umění k vidění obsáhlá retrospektiva s názvem SIAL, ke které vyšel komplexní katalog (400 stran) mapující tvorbu SIALu. Přispěl jsem do něj textem "Tak to bylo" (SIAL pro roce 1989). Následující řádky představují jeho část, věnovanou Heleně Jiskrové.

Neexistuje způsob, kterým bych mohl vyjádřit vděčnost za to, co pro mě setkání a následná setkávání s Helenou Jiskrovou znamenala. Po dvou letech v Suchomelově ateliéru jsem měl pocit, že nastal čas na změnu. On sám nám doporučoval vyzkoušet během studia větší množství přístupů a mít tak porovnání. Měl jsem štěstí, že v roce 2000 nastoupila do školy znovu Helena Jiskrová - konečně další jméno ze seznamu členů Školky -, kterou jsem předtím krátce poznal během přijímacích zkoušek v únoru 1998. Druhý den se kreslilo zátiší a já jsem přišel asi o patnáct minut pozdě. Dodíval jsem se totiž v televizi na první zápas hokejového turnaje v Naganu (Česko–Finsko 3:0). Zatímco ostatní porotci se tvářili, že jsem spáchal neodpustitelnou chybu, Helena Jiskrová pouze prohodila: „Kolik to skončilo?"

V Liberci ji předcházela pověst velké náročnosti a přemrštěných požadavků na zdůvodnění byť sebemenšího rozhodnutí. Ve škole totiž už působila, během roku 1997/98. Slýchal jsem o ní během celých dvou let v Liberci: „Teď to tu není tak náročné, jako když tu byla Jiskrová. To si vůbec neumíš představit. To si musel přesně vědět, co děláš. Dokázat zdůvodnit každou čáru."

Helena Jiskrová byla nejlepší pedagog, na jakého jsem v životě narazil. Dokázala rychle odhalit silnou stránku studenta a své úsilí věnovala většímu rozvinutí jeho schopností. Jinými slovy, její přístup ke studentům byl vysoce individualizovaný. Něco, co většina studentů mylně pokládá za samozřejmé. Ve skutečnosti je to však něco výjimečného. Dokázala vytvořit ohromně soutěživou atmosféru uvnitř vlastního ateliéru, která vedla k většímu pracovnímu úsilí a tím i k lepším výsledkům. Tuto atmosféru častokrát přiživovala hlasitou pochvalou těch nejlínějších a nejméně produktivních a ostrou kritikou nejpilnějších. Nebyla to žádná náhodná hra, ale promyšlený postup, o jehož dopadu jsme se mohli všichni přesvědčit.

Tehdy jsem nerozuměl, když mi tvrdila: „Já si nemyslím, že všichni absolventi mého ateliéru se v budoucnu stanou vedoucími osobnostmi architektonických kanceláří. Proto by také byla chyba k nim takto přistupovat." Myslel jsem si, že je to omyl, že každý by tuto šanci měl dostat, a až později jsem jí dal zapravdu.

V jejím ateliéru jsem zpracoval dva projekty, oba shodou okolností do Liberce. Mezinárodní letiště a bydlení u řeky Nisy. Dodnes si vzpomínám na řadu konzultací a některé z jejích principů se snažím uplatňovat dnes, kdy působím v její roli. Za důležitý považuji způsob jejího vystupování. Dokázala se svými studenty navázat vztah, že byli ochotni za ni strčit ruku do ohně. A nikoliv proto, že by to byla „taková hodná paní“, jak s oblibou sama říkala. Dokázala s elegancí sobě vlastní uznat chybu. Nechala mě přepracovat rohové okno na základě doporučení, které mi sama dala. Když jsem ho druhý den přinesl na konzultaci, minutu si ho soustředěně prohlížela a pak prohodila „no, tak to evidentně nebyl moc dobrý nápad, co říkáte?" Vždy pořádala neoficiální sezení svého ateliéru po odevzdání úkolu, kde obšírněji komentovala vývoj jednotlivých projektů a poskytovala tak studentům tolik důležité vysvětlení svého hodnocení a její pohled na úroveň projektu, jeho slabé a silné stránky.

Její působení ovlivnilo školu víc, než se zdálo. Když do školy přinesla knihu Artificial landscape o současné holandské architektuře, mohli jsme to na konci roku zaznamenat takřka na všech projektech. Mezi studenty se pro to vžil termín „holandská inspirace“. Já však musím Heleně Jiskrové poděkovat za něco jiného. Naučila mě se dívat, pozorovat věci v mém okolí, více si všímat. To jsem do té doby vůbec neuměl. Několikrát během semestru pro své studenty zorganizovala neformální večerní přednášky, které neukazovaly pouze špičkovou architekturu, ale zcela obyčejné, častokrát drobné detaily veřejných prostor. Vzpomínám si na kolekci různých způsobů odvodu vody ze střech, fasád a ulic. Strávil jsem u ní v ateliéru celý rok a ještě mnohokrát jsem ji později navštívil v Rotterdamu. Prošel jsem i krátkým kurzem vaření, respektive krájení surovin, ale ten se bohužel minul účinkem. Seznámila mě s holandskou avantgardní architekturou – pracemi architektů, které bych stěží sám objevil (Michiel Brinkam, Johannes Brinkman & Leendert van der Vlugt, Hugh Maaskant, Willem van Tijen, Frits Peutz).

Až později jsem si uvědomil jeden paradox. Helena Jiskrová byla první pedagog, u kterého mě celý rok vůbec nezajímala kvalita jeho vlastní tvorby. Nikdy mě nenapadl argument: „A co jste navrhla a postavila Vy, že tomu tak dobře rozumíte?" Když mi později v Holandsku ukazovala své realizace, byly pochopitelně úžasné. Roku 2003 navazovala trojice studentů Kadlas, Tonner, Hejl (ve spolupráci s Monikou Mitášovou) na tradici libereckých letních škol uspořádáním letního workshopu. Pochopitelně se obrátili jako na první na Helenu Jiskrovou, která se tomu pak věnovala naplno, jak je jejím zvykem. Workshop přinesl nečekané pozitivum. Nadchnul pro učení dvojici Jan Šépka a Petr Hájek, a hodnoceno s pětiletým odstupem, kdyby to byl jediný pozitivní výsledek workshopu, nebylo to málo.

6/08/2010

Nezaměňovat prostředky za cíle


Otevřený dopis (volně k šíření) nejen zástupcům NČA a přizvaným odborníkům, ale všem, kterým osud architektury v Česku není lhostejný.

Vážená nadace, reaguji na Váš inzerát, týkající se vyhledání vhodného provozovatele-kurátora galerií architektury v Brně a v Praze. Ačkoliv o tuto pozici neusiluji (a v budoucnu usilovat nehodlám), rád bych se s Vámi podělil o svůj názor na toto téma. Myslím si, že stojíte před mnohem důležitější a závažnější možností, než je nalezení galeristy, provozovatele. Toto téma zní: „Jak nejvíce přispět ke vzniku kvalitní architektury v Česku, ke vzniku většího množství takovýchto staveb?“ Podtitul: „Způsob prezentování architektury, nejen odborné (ale především laické) veřejnosti. Jeho úloha a význam.“ Nalezení kurátora-provozovatele dvou architektonických galerií mi připadá, jako pouze jeden z prostředků k dosažení tohoto cíle. Zdaleka ne nejdůležitější.

Po krátkém úvodu Vám posílám seznam námětů (doporučení), pomocí kterých bych postupoval já, kdybych byl na Vašem místě. Zorganizoval jsem ho do čtyř oddílů, podle klasické SWOT analýzy. Můžete to chápat jako neskutečnou drzost, nebo jako upřímnou snahu pomoci. Rozhodnutí nechávám zcela na Vás.

S (Strengths – Silné stránky)

Architektura (urbanismus) je významné, celospolečenské téma, které má zásadní vliv na kvalitu našich životů a jako takové, by mělo být dostatečně atraktivní.

W (Weaknesses - Slabé stránky)
Posledních dvacet let v Česku tomu však příliš nenasvědčuje. Ať již mluvíme o množství kvalitních staveb, o příležitostech pro kvalitní architekty, o zájmu o kvalitní architekturu, nebo třeba o množství návštěvníků, kteří shlédli výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera a v Galerii architektury v Brně. Za největší současnou slabinu vystavování architektury vidím její osamocenost a izolovanost od ostatního kulturního dění v Česku. Architektura je přirozenou součástí kultury, a jako taková by měla být prezentována. Nemyslím si proto, že je vhodné, aby obě galerie byly odtrženy od ostatních kulturních institucí a snažily se bojovat svůj vlastní boj s větrnými mlýny. I mnohokrát proklamovaný vzor, holandské centrum architektury – NAi – se nachází v daleko méně izolované pozici, než obě české galerie. Spojen parkem s významným centrem současného umění Kunsthal, naproti muzeu Boijmans van Beuningen. Obě české galerie se nacházejí v mimořádných, centrálních pozicích měst Brna a Prahy, ale zároveň v prostorách zcela nevhodných pro vystavování současné architektury. Ať již mluvíme o rozměrech, přístupu, osvětlení, flexibilitě, zázemí, atd. Množství lidí, kteří by do obou galerií vstoupili náhodou, upoutáni vnějším vzhledem, či jinými aktivitami, je zcela jistě mizivé minimum. V tom případě ona zdánlivě úžasná centrální pozice velmi ztrácí na významu. Troufám si tvrdit, že obě galerie se svou výstavní činností orientují více na vzdělávání odborné, než laické veřejnosti. Pokud je toto záměrem NČA (a nikoliv z nouze ctností), nevěnujte následujícím řádkám pozornost.

O (Opportunities – Příležitosti)
Největší příležitost vidím v nápravě současného stavu. Přestěhování obou galerií do vhodnějších prostor. Opakuji, vhodnějších z hlediska velikosti, flexibility, osvětlení, přístupu, synergie,… Navrhuji obě galerie včlenit do jiných, významnějších kulturních institucí. V Praze se nabízí centrum současného umění DOX, kde jeho ředitel, iniciátor a spolumajitel Leoš Válka trvale deklaruje svou snahu vystavovat architekturu. V Brně Dům umění, jehož současný ředitel Rostislav Koryčánek usiluje o totéž. Podotýkám, že s ani s jedním z nich jsem tento svůj názor nekonzultoval. Nemyslím si, že je to moje úloha. Pokud byste argumenty mnou snesené považovali za významné, ležela by tato práce na Vás. Pokud nikoliv, doporučuji zachování současného stavu.

T (Threats – Hrozby)
Jmenování (staro)nových ředitelů, kurátorů obou galerií. Hrozba, před kterou pak stojíte, zní: význam obou galerií může postupně klesat (dle mého soukromého názoru se tak již děje), až k úplnému krachu. Pokud hledáte výraznou proměnu úrovně výstav s minimálními zásahy do organizačních struktur, doporučuji snažit se vyhledat pouze provozovatele, který by byl ochoten a schopen, najímat si jednotlivé kurátory na organizování a realizaci nezávislých výstav. Spojení provozovatel-kurátor do jedné osoby mi jako příliš vhodné nepřipadá.

Pokud by se NČA rozhodla reflektovat mé poznámky a přistoupila k radikálnější proměně svých galerií a svého fungování, než jakou představuje personální výměna, myslím si, že by to bylo třeba provést jiným způsobem, než vypsáním inzerátu. Jako vhodné by se mi jevilo uspořádání kulatého (kulatých) stolu(-ů) s osobnostmi, které by s úvodním tématem, záměrem (opakuji: : „Jak nejvíce přispět ke vzniku kvalitní architektury v Česku, ke vzniku většího množství takovýchto staveb?“) mohly pomoci a byly by ochotny se na jeho realizaci podílet. Zjistíme, že se nebude jednat o tisícové davy, ale rovněž o více, než o pár jednotlivců.

PS
Včlenění architektonických galerií do existujících kulturních institucí by mělo dvě nesporné výhody. Jednu očekávanou, jednu možná méně, ale o to zásadnější. Za prvé, na architektonické výstavy by přišli i návštěvníci, kteří se primárně zajímají o výtvarné umění. Mnohem důležitěji však za druhé, architekti by přestali chodit pouze na architektonické výstavy, ale občas by zavítali na výstavu volného umění.

S přátelským pozdravem a přáním všeho nejlepšího,
30.5. 2010,
AG

6/05/2010

SuMo 03 / Optimismus není naivita


Ani netušíte, jak rád poslouchám pomluvy - ty o mně jsou však nezajímavé. Nejsou pro mne totiž vůbec žádnou novinkou.
Oscar Wilde

Dnes jen krátké provolání, které se snažím sdělit takřka v každé přednášce. Optimismus a naivita není totéž. Jsou to dvě různá slova odlišných významů. Nevím z jakého důvodu je spousta lidí považuje za synonyma, ale narážím na to na každém kroku. Když se vedle sebe v debatě objeví optimista a skeptik (cynik), takřka vždy je ten druhý považován za toho, který má více informací, který problému lépe rozumí. Vůbec to tak nemusí být. Má jen jiný, odlišný pohled na svět. Není větším odborníkem. Chápu, že řada negativních životních zkušeností může někoho pěkně otrávit, ale přece to není možné přenášet do všeho, do čeho se člověk pustí. Když mi někdo ze studentů říká "teď se ještě můžeme vyblbnout, zaexperimentovat si, potom už bude tvrdá praxe, tam to nepůjde", mám chuť jim nafackovat. V Česku je opravdu mimořádně vysoká koncentrace cyniků, skeptiků, pesimistů, pomlouvačů, notorických stěžovatelů, závistivců, kritiků všeho. O důvod víc něco s tím udělat.

Na první tiskové konferenci v Ostravě v souvislosti s projektem Ostrava, Evropské hlavní město kultury 2015 jsem dostal otázku, "zda nehrozí, že to co děláme, dopadne špatně?" Odpověděl jsem tehdy lakonicky: "hrozí". Uvědomění si možných konsekvencí je první cesta k optimismu. Všechno může dopadnout špatně, ale to přece není důvod, abych k tomu takto předem přistupoval.

Být politikem v Česku není legrace. Pokud k vám automaticky každý přistupuje tak, že hájíte pouze vlastní zájmy, nikoliv zájmy ostatních, že si chcete jen "nahrabat", že jste určitě placený mocnou organizací v pozadí, že se snažíte udžet u "koryta", že nic pořádného neděláte, pouze mluvíte, atd. Pracovat na vzdor těmto předsudkům chce docela odvahu a výdrž.

Několikrát v životě jsem nastoupil k fotbalovému zápasu s odhodláním, že se musím šetřit a hrát opatrně, že se nesmím zranit (protože mě další den čeká něco důležitého). Vždycky to dopadlo špatně. Snaha hrát na půl plynu se nikdy nevyplatila. Alejandro Zaera Polo říká, že "jediným skutečným rizikem je vyhýbání se riziku". Souhlasím s ním.

6/04/2010

Ostrov pokladů


Když jsem psal před necelým půl rokem definici poslání AG-ENTa, nečekal jsem, že mě ji Petr Babák "donutí" tak brzy přeformulovat. Nicméně stalo se. Původní zněla takto:"AG-ENT je firma, která nabízí spolupráci každému, kdo se snaží o (nebo podporuje) vznik kvalitní architektury a potřebuje pomoci." Aktualizovaná verze již neobsahuje slovo architektura. Zkrátka, AG-ENT je firma, která nabízí spolupráci každému, kdo se snaží o (nebo podporuje) vznik kvality a potřebuje pomoci.

Odvaha zesměšnit sám sebe

Odvaha je nadužívaný termín snad ve všech uměleckých oborech, v jejich studiu pak několikanásobně. Nevím kolikrát jsem byl svědkem prezentace „odvážného“ řešení. Někdo navrhl odvážný, kilometr dlouhý dům a navíc ho umístil do centra historického města. Co na tom, že „odvaha“ se projevovala ignorací rozumu a byla reprezentována potištěným papírem o velikosti A1. Na projektu nebylo zajímavého vůbec nic, musel se tedy prohlásit za odvážný. David Carson, na poznámku, že je považován za odvážného grafického designéra reagoval takto: „Aha, to myslíte např. když se rozhoduji, zda použiji patkový, či bezpatkový font? Hmm, to je opravdu dech beroucí drama. Můj táta byl testovací pilot. Dají vám letadlo a řeknou: „běž vyzkoušet, jestli to letí“. Na to je potřeba odvaha, ne na výběr fontu.“

Petr Babák a Štěpán Malovec rekapitulují výsledky svého pedagogického působení na VŠUP v Praze. 5 let života ateliéru 304, nebo správněji 5 let Ostrova pokladů. Katalogem a výstavou. Odvaha je klíčové slovo jejich činnosti. V čem tedy spočívá?

Intermezzo:

Charakteristický motiv, který dělí školy na mizerné, průměrné a špičkové se objevuje po skončení každé přednášky. Na mizerných školách se nikdo na nic neptá, ba co více, bojí se i odpovídat na případné otázky přednášejícího. Na průměrných se do diskusí zapojují alespoň pedagogové. Na těch špičkových musíte být hodně průrazní, abyste se k otázce, či odpovědi vůbec dostali. Proč se na těch mizerných nikdo neptá? Hlavní příčina je jednoduchá. Bojí se, že jeho otázka bude „hloupá“ a že se mu budou spolužáci smát. Že se před nimi totálně znemožní. Na špičkových institucích nepokládají studenti o moc inteligentnější dotazy, ale mají menší strach ze zesměšnění. Touha něco se dozvědět je větší, než strach z krátkodobého výsměchu.

Desatero odvážných rozhodnutí vedoucích k výstavě a katalogu:
01./ Přizvi ke spolupráci člověka, kterého znáš pouze ze společného hraní fotbalu
02./ Pro výstavu vyber pouze jeden jediný projekt, který bude reprezentovat celých pět let úsilí
03./ Tento projekt nevybírej na základě objektivního hlasování, nebo po dlouhotrvající odborné diskusi, ale vylosuj ho z klobouku
04./ Použij ho, i když vylosuješ něco, co by nechtěl vystavit ani jeho autor
05./ Odolej možnosti losovat znovu
06./ Nech výstavu připravit studenty mimo rámec jejich studijních povinností, tak abys je nemohl motivovat udělením zápočtů a omez si tím možnosti donucování na naprosté minimum
07./ To vše proveď v neuvěřitelně zkostnatělé instituci, jakou VŠUP bezesporu je, a riskuj, že si vysloužíš kuloární kritiku a možná i přijdeš o místo vedoucího ateliéru
08./ Nevyškrtni výše uvedenou větu z katalogu, i když bys snadno mohl a ušetřil bys si spousty problémů
09./ Zavři oči nad faktem, že autor textu neumí zřejmě počítat a jeho desatero má pouze 9 bodů

Pokud Petr Babák a Štěpán Malovec tuto svou odvahu na své studenty přenesli, přenášejí a přenášet budou, má grafický design v Česku o budoucnost postaráno. Protože jak říká přední britský odborník na vzdělávání Sir Ken Robinson: „Mýlit se a být kreativní není totéž. Ale pokud nejste připraveni mýlit se, nikdy nic skutečně kreativního nevytvoříte“.

Kritika
Prezident Václav Havel tvrdí, že nenáviděl požadavek po „vyváženosti psaných projevů“. Se mnou je to stejné. Ale nevyvážené věci dnes z nepochopitelných důvodů nejsou chápány seriózně. Takže pojďme tu ódu na ateliér 304 trochu vyvážit. Kritikou. Za největší problém vidím disciplínu. Číst ty stohy emailů, kterými se Petr a Štěpán snaží své studenty motivovat k větší (pracovitosti, dochvilnosti, docházce vůbec, k dodržování termínů, … dosaďte si sami, co vás napadne) mě úplně odrovnalo. Oba si museli sáhnout na dno své kreativity. Některé z dopisů jsou neuvěřitelně vtipně napsané, vydaly by na samostatnou, zajisté úspěšnou výstavu. Je z nich jasně cítit, že situace je zoufalá.

PS1
Odvaha se projevuje různě. Ale přizvat k přípravě katalogu a výstavy člověka, který o grafickém designu neví zhola nic odvážné je. Ostatní si totiž o vás budou myslet, že tohle může udělat pouze naprostý idiot.

PS2
Při přípravě výstavy jsem měl možnost prohlédnout si řadu studentských prací, které v ateliéru vznikly. Pár z nich je fantastických. Většina průměrných. Některé povrchní, nudné a nezajímavé. Je to naprosto v pořádku. Znáte Gaussovu křivku? Má to tak být. Studium není o vytváření špičkových návrhů. K čemu by pak byla samotná profesní kariéra?

PS3

Když se k odvaze připadá vrozená míra skromnosti, tolerantnosti a ochoty naslouchat, kterou oba vedoucí disponují, je úspěch zaručen.

Hodně štěstí Petře a Štěpáne. Děláte to dobře.

Ve vlaku z Ostravy do Prahy,
6. května 2010,
AG