CONTACT

5/29/2010

SuMo 02 / Nikoliv odstraňování nedostatků, ale zesilování silných stránek


Další zásadu, podle které se snažím řídit, jsem pochopil již před cestou do USA (tam došlo jen k prohloubení tohoto poznání). Pro získání Fulbrightova stipendia jsem musel úspěšně složit test GRE. Skládá se ze dvou částí. Matematické a všeobecně vzdělávací (v podstatě jde o dokonalou znalost anglického jazyka, bez které si v této části ani neškrtnete). Den před vykonáním testu jsem si půjčil učebnici, která má v přípravě pomoci. Její první věta zněla asi takto: "Pokud Vám na přípravu zbývá pouze šest měsíců (to mě tehdy dost pobavilo), nesnažte se odstraňovat své nedostatky (to už stejně nestihnete), ale spíše se soustřeďte na částečné zesílení svých silných stránek."

Radu jsem poslechl. A vybral si k zesílení matematiku. V jazykové části jsem dopadl katastrofálně (asi 400b. z 800), v matematice to bylo o dost lepší (770b./800). Jak se později ukázalo, tento výsledek (jeden mizerný, jeden skvělý) mi prospěl mnohem více, než kdybych dosáhnul dvou průměrných. Stipendium jsem získal.

Pro lepší pochopení uvedu jednu sportovní analogii. Pokud v tenise postoupíte na Grandslamovém turnaji 2x za sebou do čtvrtfinále (řekněme na Roland Garros a ve Wimbledonu) a tam vypadnete, budete mít za sebou celkem 8 výher a 2 porážky. Celkem získáte 720 bodů do žebříčku ATP. Ale když vypadnete jednou v prvním kole a jednou ve finále, bude váš poměr výher k porážkám horší (přesně 6/2), ale bodů budete mít skoro 2x tolik (přesně 1201). Finančně je to ještě výraznější. 1,06 mil.$ vs. 400 000. Ve prospěch druhé varianty.

Amerika mi pomohla ještě lépe pochopit význam tohoto konceptu. Snažím se ho aplikovat na projekty, na kterých pracuji. Předat studentům, kteří mají tendenci vždy poukazovat na problémy, slabiny a hned nabízí svá řešení, jakým způsobem by je odstranili. O silných stránkách území (existující stavby) většinou nepadne ani slovo.

Taky se tím vracím k minulému příspěvku a ke čtyřem Paulovým otázkám. Otázka jedna (Co už umíš?) v sobě obsahuje ono hledání silných stránek a otázka dvě (Co se chceš doopravdy naučit?) se týká právě zesilování, zlepšování. Není náhoda, že se analýza SWOT (Strengths, Weaknesses, Opportunities, Threats) jmenuje právě SWOT, a nikoliv WSTO.

5/26/2010

O učení


"Před více než čtyřmi lety jsem napsal text, který se zabýval způsoby výuky na architektonických školách a především časovou organizací semestru. Jak neustále zjišťuji, je pořád aktuální. Rád bych k němu připojil americký dodatek a především popsal vlastní zkušenosti s vedením ateliéru. Ale než se k tomu dostanu, vkládám alespň ten starší text. Možná, že v něm někdo lépe uvidí vlastní situaci."

Svůj text zaměřený na problematiku architektonického vzdělávání bych rád věnoval jeho, alespoň podle mě, nejdůležitější části. Tedy výuce v architektonických atelierech. Přestože jsem se jako vyučovaný tohoto procesu začal účastnit na podzim roku 1998 v Liberci, svůj text začnu o čtyři roky později na Akademii architektury v Amsterdamu. V Holandsku, v zemi s mimořádně propracovanou metodikou v jakémkoliv oboru. Zapsal jsem si tehdy architektonický atelier s názvem Conceptual Building, který vedl japonský architekt Yushi Uehara. Mimochodem architekt se snad nejlepší praxí ve dvacátém století.*

Na prvním společném setkání, jsme všech sedm studentů z pěti zemí obdrželi stručný rozpis průběhu semestru. Amsterdamský semestr trval 16 týdnů, oproti libereckým 14ti. Rozvržení by se dalo nazvat systémem 4-4-4-4. Aneb 4 týdny research (výzkum, analýza, rozbor místa a zadání), 4 týdny concept (koncept, základní myšlenka, cíl), 4 týdny design (skutečné vytvoření projektu, tedy tvorba výkresů a modelů) a 4 týdny prezentace (příprava finálního layoutu, volba měřítek, formátů výkresů). Tento systém 4-4-4-4 je dlouholetou tradicí na amsterdamské škole s tím, že jej každý ateliérový vedoucí může modifikovat podle svých představ v rámci určitých, zažitých mantinelů. Podobně jako každý fotbalový trenér může svou jedenáctku (respektive desítku – pozice brankáře je neměnná) poskládat do jedné ze známých možných kombinací (např. 3-5-2, 4-4-2, 4-5-1, 3-4-3 – pro nejevící zájem o fotbal, jedná se o počty obránců, záložníků a útočníků), může i ateliérový vedoucí využít své trenérské schopnosti a zkušenosti a navrhnout vlastní systém. Nám byl doporučen tento: 3-3-6-4, přinejhorším 3-3-7-3, aneb research je důležitý, ale je chybou mu věnovat příliš času a odkládat samotné započetí projektu. Koncept je rovněž velmi důležitý, ale není správné na něm strávit příliš dlouho, protože se pak velice rychle může stát, že se čas jím strávený zcela vymkne kontrole, a to na úkor následující kategorie.

Naopak kategorii designu je žádoucí o něco prodloužit, protože až při samotném kreslení narazíte často na problémy, které si během výzkumu, či konceptu vůbec nedokážete představit. V této kategorii se nejvíce rozhoduje o kvalitě výsledného projektu. Čtvrtá kategorie byla vysvětlena se zvláštní výstrahou. Ano, je možné ji zkrátit ze čtyř týdnů, ale maximálně na tři a ani o den méně. Tedy pokud nebudete minimálně 21 dní před ukončením projektu hotovi s designem, něco se stalo špatně. Musím říct, že mi toto rozdělení připadalo až příliš dogmatické a přehnaně detailní, ale to jsem ještě netušil co mě čekalo následující semestr. Z dnešního pohledu se mi toto rozdělení jeví jako nanejvýš rozumné a žádoucí.

Když si vzpomenu na liberecká dělení semestru, která si určuje každý student sám, a je tak sám sobě trenérem, vybavují se mi pozoruhodné kombinace, které jsem měl tu čest vyzkoušet sám na sobě. Za nejpopulárnější dvojici bych označil tato: 0-13-1-0 a 7-6-1-0 – aneb základem je vždy 0 na konci, protože „prezentace přeci nemá žádnou důležitost a když už je projekt dokončen, odprezentuje se jaksi sám.“ Koncept je naopak vždy předimenzován, a to až do obludných rozměrů, protože „to je přeci to nejdůležitější a dokud mě nenapadne něco opravdu mimořádně originálního a geniálního, nemá smysl ho dál rozkreslovat.“ Úvodní výzkum je buď žádný, nebo naopak značně nadhodnocen. Zde pak vytváří jakousi neustále narůstající bariéru, která více a více znemožňuje proniknutí do problému. Kategorie design, aneb klíčová kategorie je vždy poddimenzována. Je jí věnován často minimální čas na převedení konceptu do vizuální podoby. S železnou pravidelností jsem do ní vstupoval s představou, že koncept je dostatečně dokončen, a že během jeho skutečného zhmotňování nenarazím na žádný závažnější problém a týden bude stačit ... .

Nikdy se mi to nepodařilo. Vždy se objevily větší či menší problémy (častěji ty větší), které nebylo kdy řešit. Bylo je možno buď zamaskovat, a pokud nebyl čas ani na to, zůstaly nedořešené. Závěrečný týden, který vždy zůstává jako poslední rezerva pro vytvoření prezentace se tak stává gulášem všech předchozích kategorií, a zároveň místem nejčistších objevů a zjištění. Takřka vždy je doprovázen představou, že kdyby bylo k dispozici alespoň o den, dva, nebo týden více času, projekt by byl lepší více než dvojnásobně. Musím říct jednoznačně: „Nebyl!“ Chyba se stala již mnohem dříve a v této fázi je již nenapravitelná.

Vždyť jak by dopadlo fotbalové mužstvo složené z nejlepších individualit hrající např. systémem 1-1-8? Katastrofálně. Podobně jako architektonické projekty vytvářené podobným způsobem. Kromě důsledného dodržování struktury semestru se mi Yushi Uehara vryl do paměti několika výroky, které mě budou provázet až do smrti. Jednu z prvních konzultací zahájil větou: „Adam, so, what’s hot, and what’s not?“(ponechávám bez překladu). Za skvělý holandský objev považuji takzvaný sudý a lichý konzultační týden, aneb během sudého týdne individuální konzultace – tedy pouze vy, váš vedoucí a 30 minut volného času, během lichého hromadné, aneb vás sedm, váš vedoucí a přibližně 5 hodin času, protože hromadné konzultace se vždy protáhnou. Tento systém skvěle využívá charakterových vlastností studentů, šanci mají jak extroverti, tak introverti. Každou společnou konzultaci Yushi zahajoval stejně, tedy: „Conclusion?“ (aneb jedním slovem vyjádřená věta: „Neobtěžujte mě žádnými obsáhlými rozbory a raději řekněte na co jste přišli.“).

Za mimořádně důležitý považuji jeden fakt. Každou individuální konzultaci končil Yushi otázkou, co mu ukážete příště. Této otázky se všichni báli celou konzultaci a nebylo možné se z ní nijak vykroutit. Jeho argumentace byla krystalicky jednoduchá: „Dnes jsi s něčím přišel. Spolu jsme to půl hodiny probírali a uvažovali další možnosti. Pokud tato konzultace měla nějaký smysl, musíš vědět, co teď budeš dělat dál. Pokud nevíš, těchto 30 minut bylo zcela zbytečných. Takže, co uvidím příště?“

Tento způsob konzultací dokázal rytmizovat semestr lépe než jakékoliv schéma. Zcela se tak vytratila spousta ztraceného času, kdy čekáte na další konzultaci, abyste takzvaně „mohli pokračovat dál.“ Častokrát jsem během společných konzultací s údivem sledoval, jak neuvěřitelné množství energie Yushi během konzultací vynakládá. Něco podobného jsem v Liberci zažil pouze v podání architektky Heleny Jiskrové, jejíž pozoruhodná metodika by rovněž stála za obšírnější popis. Nevím jestli mám chápat jako náhodu, že do Liberce přijížděla rovněž z Holandska. V Liberci se pro to vžil termín „holandská inspirace“, která probíhala jednou za tři roky. O podobné členění semestru, byť ve zjednodušené podobě analýza, koncept a design s vlastními termíny odevzdání se v Liberci pokusil architekt Vít Máslo, který byl mimochodem v Holandsku na praxi.

Když jsem na konci roku 2002 uvažoval, ke komu nastoupím příští semestr, jako na prvního jsem se pochopitelně obrátil znovu na Yushiho. Jeho odpověď mi leccos osvětlila.

YU: „To bohužel nepůjde, protože příští semestr tu učit nebudu.
AG: „Proč?“
YU: „Vždy učím pouze jeden semestr z celého školního roku.“
AG: „A proč?“
YU: „Proč? Protože musím taky něco dělat, ne? Když učím, na práci v kanceláři mi moc energie a času nezbývá. Proto se jí pak cele věnuji zbylého půl roku.“

Tehdy jsem si poprvé uvědomil jeden podstatný rozdíl mezi Českem a Holandskem. V Česku podle mého názoru učí v naprosté většině dvě skupiny lidí. Ti, kteří tuto práci milují, jsou jí naprosto posedlí, a berou jí jako své poslání. A pak ti, kteří by nic jiného nebyli schopni vykonávat. V Holandsku učí přesně ta skupina, která se nachází mezi těmito dvěma extrémy. Můj spolužák Lukáš Brom popsal situaci v Liberci naprosto trefně takto: „V Liberci se učí třemi způsoby. A to externě, extrémně a extrémně externě!“

Druhý semestr v Amsterdamu byl mým ateliérovým vedoucím holandský architekt Marcel van der Lubbe (vedoucí kanceláře ANA architekten). Jeho představa o časovém členění semestru vypadala takto:
Týden 1
Analýza místa a programu pomocí schématických diagramů a textů.
Týden 2
Program is set. No turning back possible! (aneb program je vytvořen, návrat zpět nemožný. Zde jsem si vzpomněl na komunistické „kupředu,zpátky ni krok“)
Model místa 1/500 s minimálně 10 objemovými studiemi. Koncepty, reference, obdobné budovy.
Týden 3
Skici prvních myšlenek, jak by budova v tomto kontextu mohla vypadat.
Týden 4
Modely architektonických myšlenek v měřítku 1/200
Týdny 5,6
Plány, řezy, pohledy, studijní modely.
Týden 7
Plány, řezy, pohledy, pracovní model – vše v měřítku 1/100
Týden 8
Projekt je dokončen. Půl semestrální prezentace, vše 1/100.
Týden 9
Analýza vlastního projektu. Co je skutečná esence vašeho projektu. Silné a slabé stránky.
Označte části na kterých je nutno dále pracovat.
Týdny 10,11,12
Detailování projektu v měřítku 1/50. Volba materiálů.
Týdny 13,14,15
Zpátky do většího měřítka, model 1/100 – přepracován a dokončen.
Týden 16
Finální prezentace.

Možná ani nemusím zdůrazňovat, že jsem tento systém nedodržel. Ze sedmi studentů jsme dva, spolu s litevskou kolegyní, odmítli mít projekt prakticky hotový během poloviny času a pak se do něj trefovat vlastní kritikou. Místo toho jsme koncept vyvíjeli déle. Je paradoxem, že jako jediní dva jsme u závěrečné obhajoby uspěli a mohli pokračovat ve studiu další rok. Rovněž s odstupem času nehodnotím tento systém tak negativně, jak na mě působil roku 2003.

Část svého textu bych rád věnoval jedné poněkud opomíjené kategorii. A tou je hodnocení. Z hlediska vývoje studenta se jedná možná o kategorii nejdůležitější. Amsterdamská škola se v tomto bodě chová mimořádně příkladně. Po skončení semestru, někdy až s odstupem několika týdnů, vypracuje vedoucí atelieru tzv. strukturované hodnocení práce studenta. Má ustálených 9 bodů a představuje komplexní hodnocení vývoje projektu během semestru v rozsahu přibližně jedné strojopisné strany. Jednotlivé body vypadají takto:

1. Uchopení problému, cíle
2. Výzkum, zaměření, literatura
3. Proces práce
4. Vztah mezi funkcí a konstrukcí
5. Metodika práce
6. Prezentace
7. Silné stránky
8. Slabé stránky
9. Všeobecný komentář, aneb co se do předchozích osmi bodů nevešlo

Poté, kdy student během svého studia obdrží několik takovýchto detailních hodnocení, může opravdu snadno objevit své slabší a silnější stránky a zapracovat tak na zlepšení svých nedostatků. Samozřejmě je tento způsob mimořádně náročný na jednotlivé vyučující, kteří si během celého semestru zaznamenávají poznámky k projektům, tak aby je mohli v závěrečném hodnocení uplatnit. V Liberci se závěrečná prezentace prováděla za účasti všech vedoucích architektonických ateliérů (dnes už je tomu tuším jinak), kteří bodovali projekty body od 0 do 10. Tato desetibodová stupnice měla lépe pomoci odlišit kvalitu projektů než čtyřstupňové známkování. Ve své podstatě se ale zásadně neliší. Známka 6,7 bodu nemá žádnou vyšší vypovídající hodnotu než třeba „dvojka“.

Helena Jiskrová vždy pořádala neoficiální sezení svého ateliéru po odevzdání úkolu, kde obšírněji komentovala vývoj jednotlivých projektů a poskytovala tak studentům tolik důležité vysvětlení svého hodnocení a její pohled na úroveň projektu, jeho slabé a silné stránky. Stokrát jsem byl svědkem naprostého zklamání studentů z malé četnosti otázek směřujících k pochopení projektu během závěrečných prezentací, a to nemluvím o tom, že na některých školách ústní obhajoby projektů ani neprobíhají. Projekty se pouze vyvěsí na chodbě a časem se u nich objeví jednociferné hodnocení. Myslím, že takovéto studium a jeho hodnocení nemá valný smysl ani pro jednu zúčastněnou stranu.

Závěrem pár největších rozdílů, které jsem vypozoroval během pobytu v Holandsku a ve Francii. Ten největší bych definoval jako absolutní absence strachu z chyby. Co považuji za největší chybu českého architektonického vzdělávání, je fakt, že většinou bývá hodnocena úroveň výsledku a nikoliv množství znalostí, které student během práce na projektu získal. Nezřídka je totiž práce na „špatném“ projektu poučnější než na tom „úhledně kvalitním“. Proto řada studentů často opouští originální myšlenky s nejistým cílem ve prospěch předem známých řešení s jistým výsledkem. Ve prospěch tzv. ověřování ověřeného. Vždy mě bavilo pozorovat kolik procent projektů například pracuje s jinými konstrukčními prvky než jsou zeď, sloup a deska. Je to naprosté minimum. Rovněž je často dobře vidět, kdy se student snaží vymyslet celý projekt sám, anebo kdy do něho použije části cizích řešení. První způsob vypadá v 99% na závěr hůře, přesto je to on, který si zaslouží absolutorium. Druhý podstatný rozdíl bych nazval nulové estetické zábrany při zhmotňování konceptu. Musím říct, že mě jak v Holandsku tak ve Francii naprosto fascinovala mimořádná šíře výrazových prostředků, které mají studenti k dispozici. Prakticky nikdy předem nevylučovali některé možnosti ze strachu, že to nebude vypadat dobře. To je obrovská výhoda, která pochopitelně může vést k hrůzostrašným výsledkům, ale i k těm nejlepším. V Holandsku má toto uvažování mimořádnou tradici. Helena Jiskrová mi několikrát zdůraznila, že mladí autoři největšího koncertního sálu De Doelen v poválečném Rotterdamu zahájili svou prezentaci přibližně těmito slovy: „Nezatíženi dlouhodobou zkušeností s navrhováním koncertních sálů předkládáme náš návrh.“

Dnes toto uvažování nachází uplatnění především v OMA, možná nejprogresivnějším architektonickém studiu současnosti. Ti nejméně zkušení jsou často nasazováni na úkoly jejichž šíři si ani nedokáží uvědomit, a to s nadějí, že je možná napadne něco, co by ti „zkušenější“ předem zamítli. Poslední a možná nejdůležitější rozdíl představují nároky, které studenti kladou na své vyučující. Jsou vysoké. Jsou totiž do značné míry legitimizovány placením školného. Studenti tak vidí přímý vztah mezi jimi vynaloženými penězi a úrovní výuky, kterou za ní dostávají. Velice bych se tedy přimlouval za zavedení školného i u nás. Pokud by přispělo k tomu, že by studenti nutili své pedagogy k vyšším výkonům, mělo by rozhodně smysl. Závěrečný postřeh chci věnovat nikoliv rozdílu, ale podobnosti mezi amsterdamskou a libereckou školou. Ani jedna z nich nenabízí od svých vyučujících návod, jak postupovat při navrhování problému. Nic totiž nedokáže zabít studentovu imaginaci od ateliérového vedoucího jako věta: „Cože to navrhujete? Kino? Tak to je přeci jednoduché, to se dělá takto!“

Herman Hertzberger to definoval přesně při zakládání Berlage Institute v první polovině devadesátých let: „Berlage Institute nebude nikdy místem, kde by se „hvězdný architekt“ snažil naučit své studenty postupu, jak se stát obdobným „hvězdným architektem“. V Liberci se dokonce nevyučuje ani typologie, kterou zde možná jednou pro vždy pohřbila architektka, teoretička Monika Mitášová větou: „Typologie je soubor pravidel, který shromažďuje znalosti, podle kterých se postupovalo v minulosti.“

*
Od poloviny osmdesátých let pracoval v těchto atelierech: Shin Takamatsu, Kazuyo Sejima, Toyo Ito, OMA, West 8, Daniel Libeskind, Kees Christiaanse a Architecten Cie.

V Praze,
18. 01. 2006,
AG

5/23/2010

SuMo 01 / Čtyři otázky


Poznámka úvodem: Dosud jsem tento blogovací systém nepoužíval jako blog, ale jako regulérní webovou stránku, na které jsem publikoval projekty, na kterých se podílím. To se dneškem mění. Každou neděli se v kategorii s názvem SuMo (Sunday Morning) objeví jeden můj krátký text, názor, zkušenost, fejeton. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

V srpnu 2007 jsem začal studovat na SCI-Arc v Los Angeles. Krátce na to jsme absolvovali první workshop (z celkem 4) s Paulem Nakazawou. Workshop, který změnil můj život. Zní to hrozně nadneseně a pateticky, ale je to pravda. Na začátku workshopu nám Paul dal domácí úkol. Položil nám 4 otázky, na které jsme museli do druhého dne odpovědět. Nebylo třeba odpovědět hned, z hlavy. Naopak. Vyžadoval, abychom si na ně sedli a strávili nad nimi několik hodin. Udělal jsem to. A nikdy toho nelitoval. Pomohlo mi to pochopit spoustu věcí a opravdu to přesměrovalo mou pozornost. Od navrhování k jiným oblastem v architektuře. Neodpovídalo se na ně jednoduše. Myslel jsem si, že na první z nich nemohu odpovědět já, ale že to musí udělat někdo jiný. Dnes už vím, že si na ni mohu odpovědět pouze já sám. Tady jsou ty čtyři otázky. Doporučuji vám si na ně zkusit pečlivě odpovědět také. Ale povinnost to není.

01./ Abilities / Co už umíš?
02./ Desires / Co se chceš doopravdy naučit?
03./ Networks / Kdo ti může pomoci?
04./ Image / Jak moc ti záleží na tom, co si o tobě a o tom co děláš, myslí ostatní?

5/19/2010

Městské zásahy Praha 2010 / Živé prezentace


Živé středy
Autorské prezentace projektů představených v rámci výstavy Městské zásahy Praha 2010. Projektu se zúčastnilo na šedesát týmů z České republiky a Slovenska. Na každém večeru vystoupí deset autorů či týmů, každý z nich bude moci na ploše deseti minut pomocí projekce představit svůj návrh/y a myšlenkové pochody, které vedly k vybrání specifického místa, tématu a jeho následnému zpracování, stejně jako i další své projekty, které nejsou součástí výstavy Městské zásahy Praha 2010, ale které souvisí s jejím tématem. Po skončení prezentací bude následovat diskuse moderovaná autory výstavy. Jakékoliv otázky z publika budou velmi vítány.

Termíny autorských prezentací: 19. 5., 26. 5., 2. 6., 9. 6., 23. 6., 30. 6. vždy od 19.00 hodin

19. 5. 2010
_úvod Adam Gebrian
_Terra Florida zahradní architekti a Stempel & Tesař architekti (Centrální park Hanspaulka)
_Jakub Filip Novák (Průchod zakázán)
_Markéta Burešová, Lukáš Brom (Nonstop ostrov)
_Eliška Slámová a Šimon Brabec (Love Hotel Hroší lázně, Městská zeleň, Spojené ostrovy pražské)
_Tomáš Legner a Matěj Görner (Zkratka - konverze Negrelliho viaduktu na lineární park)
_iddi (Revitalizace garáží Slovan)
_MOBA / Yvette Vašourková, Tomáš Džadoň, Igor Kovačević (“Ulice je moje místo pro čin”)
_Laboratoř (Zmizení, Tráva, Vůně, Povrch)
_Napiatu ("This is Prague.")

26. 5. 2010
_Šafer Hájek architekti (Ladronka městská rozhledna a rozšíření areálu)
_Dominik Saitl (Prague Meets)
_ov-a (Visutý park nad ústím tunelu)
_Juraj Biroš (Nový Újezd)
_ateliér Petra Hájka a Jaroslava Hulína, FA ČVUT
_Ida Čapounová a Jakub Chuchlík / iuch (Kolem potoka)
_Markéta Němcová ("Labyrint a ráj na Staroměstském náměstí, Duha, Zákaz kouření")
_COLL COLL (High Heel Lanes, Stěny stavenišť, Živé stromy)
_Roháč Stratil architektonický ateliér (piknik Nové scény)
_Tomáš Král, Irena Šebová v zastoupení COLL COLL(Holešovická lízatká)

2. 6. 2010
_Atelier K2 (Humanizace S-J magistrály v Praze)
_Balda - Janďourek - Žid architekti (Zásah do Černého Mostu)
_Chmelař architekti (Karlín Vítkov Connected!)
_Jiří Koten a Karel Hausenblas (Vltavská spojka)
_Pínač&Penož (Pontonová cyklostezka)
_A69 – architeki (Hotel na Národní třídě)
_D a M (výletní trasa „Bella vista“ / přemostění Plzeňské ulice)
_Jan Kazimour, Jana Hladíková (Městský PLEwell)
_Petra Hlaváčková + Písek Seyček architekti (Karlinie)
_Ota Maloušek | Viktor Tonner (Last_march_of_the_Ents, Kandelabr_Network, Green_Underpass)

9. 6. 2010
_A1 Architects (´58 Revival, Hommage Pavel Janák)
_“BI“ – študenti FA STU (Strait ride)
_BLACK BACK (Palmovka – náměstí Bohumila Hrabala)
_ROBUST & Cyril Říha (Proti větru, Ohnu trubku zas…, Hlavu vzhůru!, Až oči přecházejí, Najdi pět rozdílů)
_BEEF (Panoráma Letná)
_T2TT/KOLMO architekti (Horizontální rozhledna)
_ARTKIOSK / Veronika Jiroušková (Plovoucí květinový trh)
_Qubus/ Maxim Velčovský (Fasádor)
_Milan Houser (Akupunktura)

23. 6. 2010

_Sporadical (Sacré Coeur – Mrázovka)
_MIXAGE (Zpoždění 3h)
_Štěpán Matějka (Hromadné přístřeší pro bezdomovce, Bydlení na nábřeží)
_FAM architekti (Letenské náměstí – střecha nad Prahou)
_LINHARTS ARCHITECT (Ministerstvo blíže Pražanům)
_SKVADRA (Citytotem)

30. 6. 2010
_Michal Krejčík (ZELENÁ ZÁPLATA)
_Michaela Dlouhá, Tomáš Petermann (Staroměstské náměstí)
_AP atelier (Nová hlavní pražská třída)
_Bára Šafářová (akustiké fasády)
_Petr Janda / doomgroup (A/Void Gallery)
_Kristina Magasaniková, Jan Magasanik (Noční proud, Pláž, Velká vzpoura malých tvorů)
_Pinkas Žalský architekti ("Sakura. Zasazena 10. 4. 2010, Praha, Žižkov.")
_Roman Koucký architektonická kancelář (Kavárna „Starý palác“)
_Fránek Architects (Balón – Věž)

5/14/2010

Městské zásahy Praha 2010 / Statistika


Na výstavě Městské zásahy Praha 2010, která je k navštívení v DOXu od 13. května do 2. srpna 2010 si můžete prohlédnout a prostudovat celkem 81 projektů (84A1 panelů) od 60ti autorů (autorských týmů). Celkové množství jednotlivců, kteří se podíleli na předložených návrzích, činí 163 (43 žen a 120 mužů).

K zúčastnění se iniciativy Městské zásahy Praha 2010 bylo osloveno 60 autorů, kolektivů. 40 (tedy přesně dvě třetiny) výzvu přijalo a dalších 20 se přihlásilo dobrovolně bez vyzvání. Překvapivě jsme se tak dostali na původně zamýšlený počet. Producentka výstavy Jana Kostelecká odhadla možné množství vystavitelných projektů (v závislosti na rozpočtu a prostoru) na 80 panelů. Nakonec jich přišlo 84. Všechny si našly cestu na výstavu. Skvělý odhad Jano.

Pouze 8 zásahů (tedy méně než 10%) nevzniklo speciálně pro výstavu Městské zásahy Praha 2010. Zbylých 73 ano.

7 týmů (z celkového počtu 60) zaslalo své projekty ze Slovenska. Většina z nich se zúčastnila již prvních Městských zásahů v Bratislavě roku 2008. 14 návrhů na výstavu dodali současní studenti architektury. 10 týmů odevzdalo více než jeden projekt. Rekordmanem v tomto ohledu je architektonická kancelář Robust, která ve spolupráci s Cyrilem Říhou odevzdala projektů 6, následována Laboratoří (4), COLL-COLL (3), Viktorem Tonnerem s Otou Malouškem (3), Šimonem Brabcem s Eliškou Slámovou (3), Janem a Kristinou Magasanikovými (3) a Markétou Němcovou (3). Plných 31 projektů z 81 (tedy 38%) odevzdali bývalí, nebo současní studenti Fakulty umění a architektury TU v Liberci. Fakt, že kurátor výstavy je rovněž absolventem FUA TU Liberec, lze chápat za pouhou shodu okolností.

Každý tým si mohl místo pro svůj zásah vybrat sám. 5 témat se zdvojilo. Transformace Negrelliho viaduktu, úpravy severo-jižní magistrály, překlenutí Plzeňské ulice a propojení dvou parků na Smíchově, pontonová lávka na Vltavě v centru Prahy, pěší tunel spojující Karlín a Žižkov.

3 autoři své zásahy rovnou realizovali (MOBA, Jakub Filip Novák a Pinkas Žalský architekti).

Dvě nejvýznamnější tendence zastoupené na výstavě jsou úpravy řeky Vltavy a úpravy dopravních staveb. Každou z nich se zabývá 11 projektů.

16 z 81 projektů ve svých zásazích pracuje primárně se zelení (výsadba stromů, propojení parků, zatravnění betonové plochy). Je to mnohem méně, než se mi na základě dojmů z výstavy intuitivně zdálo. 12 zásahů není místně určeno a jsou aplikovatelné kdekoliv v Praze. Pouze 12 projektů lze označit za domy, neboli za objekty, novostavby s vnitřním objemem.

V první fázi projektu bylo vytištěno 7000 letáků, které jsou na výstavě (a na různých pražských místech) zdarma k rozebrání. Mizí však tak rychle, že nás nejspíše čeká dotisk.

Nainstalování expozice trvalo 12 hodin.

Celkový rozpočet výstavy (včetně vernisáže, letáků, plakátů, výstavních panelů, připravovaného katalogu, doprovodných akcí a propagace) se pohyboval ve sto tisících korun, nikoliv v miliónech. Obrovské díky všem zúčastněným.

PS /
Pokud by vás zajímalo, co znamenají čísla od jedné do osmdesáti u jednotlivých projektů, na popiskách a v letáku, tak vězte, že je to pořadí, v jakém byly projekty doručeny. Můžete si tak udělat představu o dochvilnosti jednotlivých autorů. Na obhajobu těch s vyššími čísly se sluší dodat, že termín dodrželi všichni. Tedy, skoro všichni :))).

Ve vlaku z Prahy do Ostravy,
14. května 2010,
AG

5/04/2010

Městské zásahy Praha 2010 / Tisková zpráva


Architektura veřejného prostoru.
80 řešení pro 80 míst města.

Pořadatel: Městské zásahy (občanské sdružení)
Autoři projektu: Matúš Vallo a Oliver Sadovský (Vallo Sadovsky Architects)
Kurátor: Adam Gebrian (www.ag-ent.cz)
Konzultant: Prof. Miroslav Masák
Koordinace a produkce: Jana Kostelecká
Místo konání a spolupořadatel: Centrum současného umění DOX (www.doxprague.org)
Termín trvání výstavy: 13. 5. 2010 – 2. 8. 2010
Termíny živých prezentací: 19. 5., 26. 5., 2. 6., 9. 6., 23. 6., 30. 6. vždy od 19.00 hodin
www.mestskezasahy.cz
Komentovaná prohlídka pro novináře: 19. 5. od 18.00 hodin

Sdílený městský prostor je veřejným majetkem. Městské zásahy představují architektonické projekty, které si nikdo neobjednal. Všechny vznikly z vnitřní či profesní potřeby jejich autorů. Potřeby poukázat na to, co v městském prostoru nefunguje, i když existuje řešení, jak by fungovat mohlo; potřeby odhalit potenciál míst, přes která denně chodíme a která často ani nevnímáme.

Myšlenka projektu „městských zásahů“ vznikla v Bratislavě v roce 2007. Matúš Vallo a Oliver Sadovský (Vallo Sadovsky Architects) uvedli v život svůj nápad občansko-profesní iniciativy: rozhodli se nečekat na zadání z vnější a oslovili několik svých kolegů a architektonických ateliérů, aby si nejdříve vybrali a pak navrhli - bez nároku na honorář - řešení architektonicky problematického veřejného místa v širším centru hlavního města Bratislavy.

Projekt se setkal s nebývalým ohlasem, a to nejen ze strany samotných autorů (v převážné většině architektů), kteří nadšeně zareagovali na výzvu, která jim umožnila nejen vyřešit si někdy dlouho v hlavě uvažované problémy veřejného prostředí, ale umožnila jim vylepšit pověst profese architekta coby sobeckého, autoritativního stavěče svého vlastního monumentálního pomníku.

Výstava projektů se pak stala nejnavštěvovanější výstavou Slovenské národní galerie a byla silně reflektována ve slovenských celoplošných médiích. Ohlasy, které vyvolala, vedli k expanzi.

Kurátor Městských zásahů Praha 2010 – Adam Gebrian – mluví o vzniku myšlenky přenést projekt do dalšího města: „Již více než rok moderuji pořad Bourání na Radio Wave. Bourání je věnováno hodinovým rozhovorům s architekty a s lidmi, kteří s architekturou nějakým způsobem souvisejí. Hostem 33. dílu byl mladý slovenský architekt Matúš Vallo, spoluzakladatel bratislavské kanceláře Vallo Sadovsky Architects. Během rozhovoru mi popsal jejich realizovaný projekt s názvem Městské zásahy (Bratislava). Ve snaze napravit notně pošramocenou pověst architektů v očích široké veřejnosti, vymysleli projekt s tímto názvem. Proč čekat na iniciativu města nebo soukromého investora? Architekti se přeci mohou pomoci vylepšit veřejný prostor sami. Tím, že pojmenují jeho problémy a předloží svá řešení těchto problémů. Navíc naprosto nezištně, zdarma. Oslovili přes třicet architektů, především svých kamarádů, vrstevníků, ale i legend slovenské architektonické scény. Výsledkem bylo 40 návrhů, výstava ve SNG, katalog, ale především zvýšený zájem o veřejný prostor, o kvalitu života ve městě a jeho možnou budoucnost. Po vzájemné dohodě jsme se pokusili přenést stejnou aktivitu do Prahy, na jaře roku 2010.“

20. února 2010 bylo osloveno přes šedesát architektů, umělců a studentů architektury s výzvou k zúčastnění se Městských zásahů Praha 2010. Tedy k nalezení problematických míst Prahy a k vytvoření návrhů, které mají tato místa vylepšit. Vizualizace návrhu měla sledovat poměrně jednoduchý princip znázornění „před tím“ x „potom“.

Adam Gebrian k výběru oslovených ateliérů říká: „Jakým způsobem jsme postupovali při oslovení jednotlivých autorů, kanceláří? Stejně jako kdokoliv jiný, kdo by se ocitnul v podobné situaci. Obrátili jsme se na naše přátele, o nichž jsme byli přesvědčeni, že vezmou výzvu vážně a předloží kvalitní návrhy. Zároveň jsme se obrátili na zkušenější autory, kteří se veřejným prostorem dlouhodobě zabývají. K naší nesmírné radosti reagovali opět převážně pozitivně. A v neposlední řadě jsme ponechali výzvu otevřenou a nabídli komukoliv možnost zaslat svůj návrh a stát se tak součástí iniciativy Městské zásahy. Tuto možnost využilo 20 týmů. Každý, kdo poslal svůj návrh v požadovaném termínu je zastoupen na výstavě. Role kurátora tak byla mimořádně snadná. Nemusel vybírat.“

Matúš Vallo (jeden z dvojice autorů konceptu městských zásahů) hodnotí ohlasy výzvy: „Reakce překonala naše očekávání. Během dvou měsíců nám bylo doručeno 90 projektů, z nichž naprostá většina vznikla speciálně kvůli Městským zásahům. Jen několik projektů bylo vytvořeno dříve, ale vzhledem k tomu, že se dotýkají stejné problematiky, nebyly široce publikovány a nejsou tak veřejnosti známy, rozhodli jsme se je na výstavu umístit.“

Témata jednotlivých zásahů nebyla nijak omezena. Vybírali si je sami navrhovatelé. Z osmdesáti návrhů se plných deset věnuje úpravám řeky, což není málo. Dalších deset upravuje dopravní stavby. Jsou to dvě nejvíce zastoupené tendence. Zřejmě to není náhoda a Vltava i způsob pohybu po Praze by si zasloužili větší pozornosti.

Oliver Sadovský (druhá autorská polovina) k podstatě projektu dodává: “Doufáme, že celá akce neskončí pouze výstavou, katalogem a živými prezentacemi. Záměrem je probudit a zvýšit zájem o problémy veřejného prostoru a nabídnout některá možná řešení. Neskrývanou, nijak nemaskovanou touhou je snaha některé „zásahy“ realizovat. Vyzýváme kohokoliv, kdo by mohl přispět k realizaci některých návrhů, ať neváhá a autory kontaktuje. Rovněž si myslíme, že princip Městských zásahů je aplikovatelný i pro jiná města, nejen v Česku a na Slovensku.“

Kurátorsky velmi cenný je rovněž další aspekt projektu (citujeme opět Adama Gebriana): „Kvůli Městským zásahům vzniklo několik nových spoluprací mezi jednotlivými architekty a umělci, ke kterým by možná jinak nikdy nedošlo. A to není málo!“

Výstava a především sled veřejných prezentací jednotlivých návrhů, které budou spojené s diskusí odborné obce s úřady, developery a širokou veřejností, se bude konat od 13. 5. 2010 do 2. 8. 2010 v pražském Centru moderního umění DOX, které je spolupořadatelem projektu.

Živé prezentace budou probíhat vždy ve středu od 19.00. Na každém večeru osobně představí své projekty a jejich genezi vždy deset autorských týmů. Termíny: 19. 5., 26. 5., 2. 6., 9. 6., 23. 6., 30. 6. vždy od 19.00 hodin.

Součástí výstavy je také projekt Databáze dalších pražských míst, kterým autoři konceptu chtějí oslovit návštěvníky výstavy, aby se rozhlédli kolem sebe a zjistili, zda neznají více problematických míst, než mohli shlédnout na výstavě. V případě, že je nafotí a pošlou se stručnou charakteristikou dané lokality na adresu info@mestskezasahy.cz s předmětem „Databáze městských zásahů“, zařídí pořadatelé jejich vyvolání a vystavení na speciálním místě v expozici. Zároveň tato místa budou zařazena do databáze, která může v budoucnosti posloužit pro adresná zadání.

Seznam autorských týmů a jednotlivců zastoupených na výstavě:
FoRM Associates London
Pavel Hnilička Architekti
terra florida zahradní architekti a stempel & tesar architekti
Petr Janda / doomgroup
Petra Hlaváčková + Písek Seyček architekti
Pinkas Žalský architekti
MIXAGE
Markéta Němcová
Michal Krejčík
Karel Hausenblas + Jiří Koten
LINHARTS ARCHITECT
Roháč Stratil architektonický ateliér
Jakub Filip Novák
VHE a spol. - architektonická kancelář
Šafer Hájek architekti
Michaela Dlouhá a Tomáš Petermann
Tomáš Petermann a Michaela Dlouhá
Atelier K2
Dominik Saitl
ov-a
AP atelier (Josef Pleskot)
Roman Koucký architektonická kancelář
FAM Architekti
COLL COLL
BI – studenti FA STU
BAAR
Chmelař architekti
Markéta Burešová a Lukáš Brom
ROBUST & Cyril Říha
SKVADRA
Eliška Slámová / Šimon Brabec
BLACK BACK
Bára Šafářová
Tomáš Legner a Matěj Görner
iddi
Jan Kazimour a Jana Hladíková
Ota Maloušek | Viktor Tonner
D a M
A1Architects
MOBA / Yvette Vašourková, Tomáš Džadoň, Igor Kovačević
Tomáš Král a Irena Šebová
Kristina Magasaniková a Jan Magasanik
Laboratoř/ Petr Babák, Václav Matoušek, Jan Matoušek
Jan Kaláb, Tomáš Děták a Jan Kozák
napiatu
Juraj Biroš
Ateliér Petra Hájka a Jaroslava Hulína, FA ČVUT
ARTKIOSK / Veronika Jiroušková
sporadical
PÍNAČ&PENOŽ
Ida Čapounová a Jakub Chuchlík / iuch
T2TT / KOLMO
Milan Houser
Qubus / Maxim Velčovský
Štěpán Matějka
Balda - Janďourek - Žid architekti
A69 – architekti
BEEF

Pro tiskovou zprávu jsme vybrali čtyři projekty. Obrazový doprovod naleznete zde: http://www.ag-ent.cz/ukazky_navrhu_mz.zip

Komentovaná prohlídka pro novináře s kurátorem výstavy Adamem Gebrianem se uskuteční 19. 5. od 18.00 hodin, na ni naváže první živá prezentační středa, na které své návrhy představí prvních devět autorských týmů.

O kurátorovi:
Adam Gebrian (AG-ENT)
Architekt, kritik, teoretik a propagátor architektury. Vystudoval FA TU v Liberci (2006) a díky Fulbrigtovu stipendiu také postgraduální program SCIFI na Southern California Institute of Architecture (SCI-Arc) v Los Angeles (2008). Žil, studoval a pracoval v Amsterdamu, Rotterdamu, Praze, Paříži, Londýně a v Los Angeles. Vydal sborník přednášek 29+3 a spoluzaložil server o architektuře archit.cz (2005). Je členem redakční rady časopisu Era21, kam pravidelně přispívá. Podílí se na organizaci PechaKucha Nights v Praze. Svůj projekt pro Dubaj vystavoval na 11. bienále v Benátkách (2008). Od roku 2009 působí jako moderátor pořadu “Bourání” na Radiu Wave, od téhož roku je vedoucím architektonického ateliéru na Fakultě umění a architektury TU v Liberci. Podílí se na kandidatuře Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015. Momentálně žije v Praze.
http://ag-ent.cz

Matúš Vallo a Oliver Sadovský (vallo sadovsky architects)
V roce 2004 založili po dlouholetém přátelství architektonický ateliér, jehož hlavním sídlem je Bratislava. Zajímají se o architekturu a urbanismus, tvorbu městského prostředí, interiérový design, design nábytku a výstavnictví. Mají rádi své město, architekturu a hudbu. Prošli stážemi v několika zahraničních ateliérech (David Adjaye Associates v Londýně, John Bosch Architects v Amsterodamu). V roce 2007 vymysleli a následně uvedli v život projekt Městské zásahy Bratislava.
www.vallosadovsky.sk, www.mestskezasahy.sk

Centrum současného umění DOX
Poupětova 1, Praha 7 (www.doxprague.org)
www.facebook.com/DOXPrague.cz
Pokladna: +420 774 145 434

Otvírací doba:
Po 10.00 – 18.00
Út zavřeno
St – Pá 11.00 – 19.00
So – Ne 10.00 – 18.00

Grafický design: Studio Najbrt (www.najbrt.cz)

Mediální partneři projektu: Hospodářské noviny, Český rozhlas 3 – Vltava, Radio 1, Kino Aero, Kino Světozor, BIO|OKO

Projekt podpořili
Penta Investments Limited, o.s.
Nadace české architektury
Copy General s.r.o.
Easytalk, s.r.o.
Ferona Thyssen Plastics, s.r.o.

Speciální poděkování:
Martin Danko, Leoš Válka, Aleš Najbrt, Jindra Dienstbierová, Marcela Zápotocká, Jiří Šebesta, Hana Nováková, Jan Pelčík, Klára Mergerová

Partneři Centra DOX:
Zdeněk Bakala, Hlavní město Praha , TECHO, a.s., POSTER INFINITY s.r.o.
Program Centra DOX se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
Mediální partner Centra DOX:
Hospodářské noviny

KONTAKTY:
Kontakt pro novináře – Městské zásahy:
Jana Kostelecká
tel. +420 736 533 232
email: jakost@gmail.com

Kontakt pro novináře – Centrum DOX:
Mediareport, s.r.o.
Terezie Kaslová
E: kaslova@mediareport.cz, media@doxprague.org
T: +420 603 551 372
Hana Pokorná
E: pokorna@mediareport.cz
T: +420 728 270 521