CONTACT

12/26/2009

Generace 30+


Generace?
Termínu generace používáme tehdy, kdy chceme popsat skupinu skládající se z odlišných částí, členů, které přes svou vzájemnou odlišnost obsahují i silné společné znaky, chrakteristiky. Těchto spojujících prvků může být celá řada. V našem případě posloužil jako prvotní z nich věk. Účelem tohoto textu je najít i některé další. Omezená doba trvání, která je s pojmem generace nerozlučně spjata, je zde vymezena maximální časovou vzdáleností mezi dvěma nejvzdálenějšími extrémy této skupiny. Název projektu: generace 30+ napovídá (a vzhledem k tomu, že části 40+ a 50+ už proběhly),že zde půjde o skupinu ve věku 30 – 40 let – tedy desetileté časové rozmezí. Ve skutečnosti dělí 18 vybraných autorů pouze 8 let – ovšem i těchto 8 let je podle mě více, než aby se do nich mohla vejít generace pouze jedna. Z mého pohledu se jedná spíše o dvě. Na tu narozenou před rokem 1972 (včetně), a na tu, narozenou v letech 1973-76. Jsou dosti disproporční, 7 versus 11, a samozřejmě stále značně různorodé, ale již mnohem méně, než pokud bych se je snažil posoudit dohromady.

1989
Možná by bylo toto vnitřní dělení zcela zbytečné, pokud by celá společnost neprodělala podstatnou změnu v roce 1989. Od komunismu, ke kapitalismu. Od totality ke svobodě. Od slepého následování k hledání vlastního směru. Od souhlasu k názoru. Od pasivity k aktivitě.Od omezených možností k neomezeným. Od ničeho k čemukoliv. Není možné, aby se tento rok nepromítnul do vývoje členů obou skupin.

Skupina první
Členové skupiny první vesměs započali svá vysokoškolská studia ještě za komunistického režimu. Změna je zastihla někdy uprostřed vzdělávacího procesu. Jak se na jejich vývoji a přístupu k životu (ač už profesnímu či nikoliv) projevila – to bude obsahem mé následné spekulace, která se může blížit pravdě, nebo také nemusí. Což pro mě nepředstavuje nějak zásadní rozdíl – jen tak pro pořádek.

Netušené možnosti
V době, kdy studovat začínali, před našimi sedmi vyvolenými ležela nepříliš radostná budoucnost v podobě zaměstnání v jednom z mnohačlenných projektových ústavů, jejichž tvorba by se dala jen stěží označit za vzrušující. O co silněji pak musel zapůsobit fakt, že najdenou, jako mávnutím kouzelného proutku, bylo možné vše. Není se tedy co divit, že členové této skupiny architektů své studium neprodlužovali do nekonečna (pokud ano, tak alespoň v rámci jednoho města), neztráceli příliš času poznávacími praxemi v kancelářích zkušenějších architektů, netoužili zažít zahraniční prostředí – a neprodleně zamířili založit svá vlastní studia. S představou, že uplatnit svůj talent – ať už prací pro přátele a příbuzné, nebo skrz veřejné, anonymní soutěže, nebude žádný velký problém. Tyto netušené možnosti skýtali zároveň i nástrahy. Už jen fakt, že materiálová, produktová a barevnostní základna narostla geometrickou řadou (z všudy přítomného panelu po cokoliv, co je klient schopen a ochoten zaplatit). Nepřekvapí, že řada architektů, i starších generací, se rozhodla těchto možností využít, jak to jen půjde. Tento postup dal vzniknout pozoruhodným dílům, která americký architekt Eric Owen Moss označuje přiléhavým sloganem: „příliš mnoho není nikdy dost“. Proto si cením velmi vysoko úrovně tvorby této skupiny, zvláště pak pod dojmem následujících kritérií, která mi ji nejlépe charakterizují. Všechny představují handicapy určitého druhu – není to učiněno záměrně.

Společná kritéria první skupiny
Výše uvedené charakteristiky se jistě nevztahují na všechny členy této skupiny, ale určitě alespoň na některé. Tak to ostatně bývá se všemi typy generalizací.
01./ Neschopnost komunikovat v jiném, než mateřském jazyce
Má obrovský vliv na zapojení se do mezinárodních společenství, soutěží, celosvětového architektonického prostředí a co možná ještě hůře, na přístup k literatuře a teorii, nepřeložené do češtiny. Netřeba podotýkat, že progresivní architektonická teorie do Česka dodnes doráží v nevelkém množství a s obrovským časovým zpožděním. Zahraniční tvorba bude těmto architektům zprostředkována většinou pomocí své vizuální, nikoliv textové části.
02./ Neschopnost využít možnosti počítačů pro samotný vymýšlecí proces
Je třeba si uvědomit, že naše skupina studovala prakticky nedotčena možnostmi počítačové techniky. Ve vzdělání se s ní nesetkali – a když se později stala nezbytností – primární volbu představoval nejmenovaný 2D rýsovací program, který v podstatě nahradil rýsovací pera a prkna a zrychlil produkci jednotlivých výkresů, aniž by nabídl cokoliv dalšího.
03./ Neschopnost sebepropagace a jen velmi omezené manažerské, organizační schopnosti
Obě tyto činnosti jaksi nepatřili do spektra zájmů asociovaných s profesí architekta. Zvláště v Česku. Když k nim přidáme ještě následující, čtvrtou charakteristiku - není divu, že šest ze sedmi v této kategorii, vede kanceláře s nevelkým počtem zaměstnanců a jedinou výjimku představuje Jan Schindler, narozený v Západním Berlíně. Rovněž také nepřekvapí, že přes časté úzké vztahy mezi členy této skupiny (konkrétně mám na mysli A69, Marka Chalupu, Davida Krause, ale i Michala Kuzemenského, HŠH a o něco málo starší ksa.) skončily všechny snahy o společnou výstavu či publikaci krachem. Symptomatické.
04./ Snaha o absolutní kontrolu nad návrhem
Až čtvrý bod nevyznívá jednoznačně negativně. Mám ho spojen s obrovským zaujetím pro práci, která osobnosti této skupiny rovněž poutá dohromady. Jeho negativum představuje omezené zapojení ostatních členů ateliéru do kreativního procesu. Ve světě se architektonické kanceláře v zásadě dělí na dva druhy. Editorské (vedoucí kanceláře představuje editora, chcete-li střihače, který formuje kanceláří nashromážděný materiál) a autorské (zde je návrh produktem jednoho, nebo nemnoha autorů). Většinou se jedná o kanceláře, v jejichž názvu se jméno tohoto autora objevuje. Což ovšem neznamená, že pokud tomu tak není, patří kancelář automaticky do kategorie jedna. Naše skupina patří zcela do kategorie autorské.
05./ Jen minimální „společenská angažovanost“
Svůj čas věnují většinou vlastní kanceláři a tvorbě, maximáně pak její veřejné obhajobě. Učením se nezabývají. V celonárodní diskusi nad kauzou Národní knihovny jejich hlas nezaznamenáte – narozdíl od skupiny následující.*

Skupina druhá
Jak tedy popsat skupinu druhou? Můžeme jednoduše začít negací charakteristik první skupiny. Členové druhé skupiny studovali déle – a to hned na několika školách, včetně zahraničních. Pokud v zahraničí přímo nestudovali, zásadně je ovlivnily jejich cesty (viz Kamil Mrva, Pavel Nasadil, Kamila Amblerová). Než se rozhodli pracovat samostatně, absolvovali několik zkušeností v rozdílných kancelářích. Jejich doktorandská studia odrážejí vznik celosvětového fenoménu s názvem research (výzkum), který se v architektonické praxi masově objevil až v polovině 90. let. Je neuvěřitelné, jak krátkou historii research má, vzhledem k tomu, jak silná je jeho pozice, ale je tomu doopravdy tak. Jejich jazykové i počítačové schopnosti logicky výrazně převyšují první, což s sebou přináší i podstatně vyšší angažovanost a zapojenost do mezinárodního společenství – jsou mj. aktivními účastníky internetových diskusí a věnují značné množství času a úsilí kurátorsko, publikačně – osvětovým činnostem (viz Marcela Steinbachová, Yvette Vašourková, Osamu Okamura, Pavel Hnilička). Více si uvědomují možností různých druhů spolupráce, což se často odráží i v organizaci jejich profesních vztahů (viz „platforma MOBA“ a „nezisková organizace, občanské sdružení? CCEA“ Yvette Vašourkové, nebo „kruh“ a „skupina“ Marcely Steinbachové).

Přímo se tak nabízí otázka – dělají z nich tyto okolnosti „lepší architekty“? Je, respektive bude (při jejich věku se budoucí čas zdá na místě) jejich tvorba kvalitnější? Možná ano, možná ne. Samotná kritéria totiž nerozhodují – rozhoduje reakce na ně. Možná právě neznalost cizího jazyka první skupiny vede k větší snaze po pochopení a porozumění, než naopak. Možná „nerozptýlení“ jinými aktivitami (publikační, akademické, organizační aktivity) vede k lepší koncentraci na práci. Možná jejich „specializace“ převáží nad kvalitami „více otevřeného, generalizačního přístupu“, který spíše odráží proměny obsahu naší disciplíny. Možná vede jejich větší kontrola vymýšlecího procesu k menší kontaminovanosti a k větší čistotě jejich návrhů. Možná. Možná ne.

Společné znaky
Při hledání společných charakteristik obou skupin se okamžitě objeví vzdělání v Česku a nevelké množství vysokoškolských Profesorů (s velkým P), kteří se na vývoji jednotlivých architektů podíleli (Prof. Šrámková, Prof. Přikryl, Prof. Lábus, Prof. Rajniš, Prof. Masák, Prof. Keil, Prof. Bočan, Prof. Šik). U tohoto výčtu však zůstane. Nemám přímou osobní zkušenost s nikým z výše uvedených a vůbec mi proto nepřísluší jejich vliv nějak hodnotit. Za zmínku však tento fakt rozhodně stojí.

P.S.
Vlastní zpochybnění dělení pomocí věku
Jeden ze spolehlivých způsobů jak ověřit sílu, či slabost kategorizace, představuje nalezení výjimek, které se kategorizaci vzpírají. Zdá se mi více než jasné, že někteří členové spadající věkem do jedné skupiny odpovídají lépe charakteristikám skupiny druhé. Kdybych mohl volně zacházet s datumy narození jednotlivých vystavujících – Jitka Ressová a Jan Schindler by se narodili o pět let později, zatímco Adam Halíř, Kamil Mrva, Kamila Amblerová, Martina Buřičová o pět let dříve.
-----
V Los Angeles, 03. 03. 2008,
AG

Vila Hermína / Plus, mínus


Plus
Začnu pozitivy. Jsem moc rád, že „vila Hermína“ byla realizována. Opakuji, moc rád. Je to důležitý dům pro celou českou architektonickou scénu. V zemi, kde si nejenom studenti architektury stěžují na nedostatek experimentování a za slovo přísnost dosazují nuda, nenápaditost nebo konzervativnost, by měl být každý podobný dům uvítán otevřenou náručí. „Přinejhorším“ si na něm řada českých architektů zformuluje „jak ne“. A to není k zahození. Experiment. Mnohostranný experiment. Experiment vevnitř, experiment venku.

Návštěva první
Dům jsem navštívil dvakrát. Poprvé během hrubé stavby. V doprovodu jednoho z autorů – Jana Šépky, manželů Pszczolkových s jejich malou dcerou (majitelé vily v Berouně – realizace od HŠH z roku 2004) a architektů Jiřího Zhoře a Zdeňka Fránka. Zde jsou útržky názorů, které si dodnes pamatuji.

Zdeněk Fránek: „Krásný. Neuvěřitelný. Experiment. Experiment na lidech.“ Pavel Pszczolka: „Rád bych bydlel v těsné blízkosti něčeho podobného, tak abych se na to mohl kdykoliv zajít podívat.“ Dcera manželů Pszczolkových: „Tati, mami, proč my máme takový obyčejný domeček?“ Jiří Zhoř: „Díky, jsem moc rád, že jsem to mohl vidět.“

Intermezzo
Rozděluji si pro sebe města na ta, která jsou vhodná k několikadenní návštěvě, a pak na ta, ve kterých se dá dobře dlouhodobě žít. Připadá mi, že se málokdy překrývají. S domy je to snad ještě výraznější. Osobně se mi lépe žije ve městech, která na mě kladou malé, nebo skoro žádné nároky, ale nevydávám to za univerzální návod na štěstí.

Psychicky náročný dům
Vnitřní uspořádání domu bude na své obyvatele klást velké nároky. Nikoliv fyzické (ty mi připadají standardní), ale psychické. HŠH navrhli v Černíně vyčerpávající prostor, který pro jeho obyvatele bude představovat test. Snad ho úspěšně zvládnou s radostí.

Mínus
Vnitřní kinosál určený projekcím pro větší než domácí použití, který posloužil jako záminka pro rampové uspořádání domu, mi připadá nejhůře vyřešen. Legrační velikost plátna (respektive malost) a umístění projektoru do odpovídající malé vzdálenosti to pouze potvrzuje. Kinosál mi připomněl roli sekyrky v pohádce „polívka ze sekyrky“ – když se všechny ingredience přidaly, je možné ji vyndat.

Návštěva druhá
Desítky (možná stovky) architektů a fanoušků architektury putuje do Černína na kolaudaci vily Hermína. Každý z nich v domě stráví čas, který uzná za vhodný, vyměňuje si názory s ostatními návštěvníky i obyvateli domu. Všichni odcházejí se silným zážitkem. Je to málo? Myslím si, že ne. Díky majitelům i autorům.

Více o projektu zde:

The League of Extraordinary Gentlemen


Postupně se na těchto stránkách objeví články o lidech, se kterými jsem měl možnost se setkat, promluvit si a jejichž názory a kritika měly vliv na to, co dnes dělám. Zde je předběžný seznam, jehož chronologie není důležitá: Rients Dijkstra (Maxwan), Helena Jiskrová, Monika Mitášová, Jeffrey Inaba (C-lab), Paul Nakazawa, Bjarke Ingels (BIG), Jeff Kipnis, Benjamín Brádňanský (n/a), Jiří Suchomel, Osamu Okamura (Era21), Josef Pleskot, Cyril Říha, David Kraus, Yushi Uehara, Imro Vaško, Jiří Zhoř (Muon), Lukáš Brom, Jan Magasanik, Markéta Němcová, Marek Chalupa, Juergen H. Mayer, Neil Denari, Čestmír Kopecký, Petr Hájek, Jan Šépka, Svatopluk Sládeček, Marek Adamov, Jan Jehlík, Prokop Tomášek, Boris Redčenkov, Jaroslav Wertig (A69), Lucie Králová, Petr Rezek, ... Na Zdeňka Fránka, Janu Kosteleckou a Davida Kopeckého již došlo.

Bourání / Radio Wave


Na podzim roku 2008 přijal pozvání do Radia Wave (do pořadu Universum) můj liberecký spolužák David Kazický. Vyprávěl o své diplomní práci - projektu muzea do Varšavy. "Neprozřetelně" se zmínil o možnosti vytvářet samostatný pořad o architektuře, a že by možná znal někoho, kdo by se na to hodil. Nápad vzal za svůj vedoucí moderátorů Radia Wave Jakub Viliš, následovalo několik setkání a ve středu 4.2. 2009 jsme na živo odvysílali první díl (s Jaroslavem Wertigem). K dnešnímu dni jich proběhlo již 43 a uvidíme, na jakém čísle se nakonec zastavíme. Přikládám text, ve kterém jsem popsal ambice pořadu před jeho začátkem. Zda se tyto ambice daří plnit musí posoudit posluchači. Tedy Vy.

Architektura je všude kolem nás. Zásadním způsobem ovlivňuje naši psychickou pohodu. Stejný vztah, který poutá film a jeho soundtrack, spojuje architekturu a naše životy. Přesto o ní víme tak málo. Existuje spousta nudných, banálních a špatných filmů. Jejich množství se podobá množství nekvalitní architektury. Chodit do kina ale není povinnost, televize se dá vypnout, nebo ji nemusíte mít. Městu a fyzickému prostředí se vyhnete těžko. Proto stojí za to, něco se o architektuře a o jejích tvůrcích - architektech, dozvědět. Kdo jsou, čím se zabývají, co je náplní jejich práce a co pro vás mohou udělat? Bourání klišé, mýtů, předsudků a stereotypů v přímém přenosu na Radiu Wave, každou středu mezi 18. a 19. hodinou. Pořadem provází Adam Gebrian.

Budoucnost české architektury


Rádi bychom Vás požádali o to, abyste se v lehké textové, kreslené nebo kombinované formě pokusil naznačit, jak asi bude vypadat česká architektura za dalších patnáct let, čím se bude zabývat, jakou roli ve společnosti nadobude/uprázdní? Jste futurolog, utopista či prognostik / futuroložka, utopistka nebo prognostička? Pojďte si to ověřit se Stavbou!

Architekt konzultantem
Jak bude vypadat česká (nebo jakákoliv jiná) architektura za patnáct let nevím a jsem za to rád. Proč by se tím člověk v takovém případě vůbec zabýval. Jiná otázka je, jak bych si přál, aby česká architektura vypadala? A ještě lépe, jakou roli budou plnit ve společnosti její tvůrci, architekti? Na první otázku, z kvantitativního hlediska, odpovídám sérií grafů, na druhou textem. Jedním z nejjednodušších způsobů, jak dnes rozeznat dobrou architektonickou kancelář od špatné, je skrz moment, ve kterém zapojí do navrhovacího procesu své konzultanty odlišných profesí (chcete-li statika, dopravního inženýra). Ty dobré to udělají hned od začátku, ty špatné, až když už je pozdě. Jinými slovy, když je návrh hotov. Podobně je to s rolí architekta. Pokud bude do procesu výstavby zapojen až v momentu, kdy je zadání hotovo (a pozemek vybrán) a architekt jej má zhmotnit (viz soutěž na novou budovu Národní knihovny v Praze), žádné kvalitní architektury se v Česku nedočkáme. Architekt tu není od toho, aby co nejlépe navrhl rodinný dům na ploše 120ti m2 na pozemku o rozměru 800m2 v Černošcích - s jednou ložnicí, obývacím pokojem, dvěma pokoji pro děti, pracovnou, koupelnou s rohovou vanou, saunou a garáží pro dvě auta.
Architekt Vám má poradit, zda vůbec něco takového potřebujete – zda by Vaším potřebám nevyhovoval více byt. A pokud ne, jaký pozemek by pro Vás byl vhodný, jak by měl být velký, jak orientovaný a v jaké lokalitě. Až poté by následovala diskuse o obsahu Vámi požadované stavby – a celý tento dlouhý a náročný proces by byl korunován tím, co dnes považujete za práci architekta – skutečným návrhem. Tehdy by byly vytvořeny podmínky pro vznik kvalitní architektury a spokojených klientů by přibývalo tempem naznačeným v jednom z grafů. Nedá se očekávat, že tento impulz přijde od klientů samotných. Měl by vzejít od architektů, kteří musí (ano musí) zaujmout pro-aktivní roli a dokázat přesvědčit své klienty, že pro ně mohou udělat mnohem více, než je po nich požadováno. Vždyť na to mají vzdělání.
-----
V Praze, 29.10. 2008,
AG

12/25/2009

David Kopecký / Mistr redukce


Davida jsem poprvé potkal 22. října 2008. Po vernisáži výstavy Intercity Berlin-Praha. Kolem půlnoci. V baru jménem Krásný ztráty. Osobně jsme se neznali. Nevěděl jsem tedy, kdo je člověk, který stál trochu stranou od ostatních. Ve všeobecném veselí se příliš nesmál. Kdokoliv se přiblížil do pole jeho působnosti, ho takřka okamžitě opustil, odrazil se jako od zdi. Tuším, to přitáhlo mou pozornost. Vzájemně jsme se představili. On jako David, já jako Adam. Asi půl hodiny jsme si povídali. O architektuře i jiných věcech. Až když se k nám připojil jeden z kurátorů výstavy, Josef Vomáčka, zjistili jsme svá příjmení. Překvapení bylo vzájemné. Já jsem měl před sebou architekta, jehož tvorbu jsem sledoval už roky. Poprvé jsem ji nejspíše viděl právě na stránkách Stavby. Zelený dům s pultovou střechou, posazený na dvě kolejnice, krystalickyjednoduchá grafika. Zjevení. Na právě otevřené výstavě mě nejvíce zaujal poetický text k projektu rodinného domu do Stupavy. Od ksa. Neboli od dvojice Kopecký, Studený.

Davidova reakce byla, jak jsem později zjistil, typicky přímočará: „Tak to jseš ty, ten rozumbrada. Já jsem si tě představoval úplně jinak. Jako takovýho malýho, tlustýho .... a ty jseš zatím úplně naopak. Ten archit*, to byla skvělá věc. Hrozná škoda, že jste to zastavili. Den, kdy zmizel z internetu, byl jedním z nejhorších v mém životě. Sledoval jsem to každej den. Snažil jsem se dopídit, kdo je největší idiot. Vždycky, když jsem si myslel, že už ho mám, tak se to celý zpřeházelo, můj favorit napsal něco docela chytrýho, a já musel začít znovu. Fakt to bylo výborný. Měli byste to oživit.“ Poté mi začal vyprávět, na čem pracuje a jaké má problémy. Že se mu nedaří přesvědčivě komunikovat své nápady a projekty. Že nejsou srozumitelné, ani pochopitelné.

A tady jsem zase reagoval já, jak jsem v podobných situacích zvyklý: „Můžu pomoct.“ Skoro pokaždé mám ten pocit. I když se pak občas později ukáže, že nemůžu, ale to na mou první reakci většinou nemá vliv. Souhlasil: „Ok, pojďme se sejít a pojďme něco zkusit.“ Druhý den mi napsal, že se brzy ozve. O necelý měsíc později jsem na pozvání Cyrila Říhy přednášel na VŠUP v Praze. Napsal jsem Davidovi, ať se přijde podívat. Přišel, přednášku si poslechl, po ní jsme si na chvíli povídali v kavárně Indigo. Řekl, že druhý den zavolá, a tentokrát doopravdy zavolal.

Sešli jsme se u něj v ateliéru na Smíchově, ukázal mi své předchozí, současné i připravované projekty a řekl, že je chce prezentovat tak, aby byly srozumitelné, aby je mohl použít jako podklad pro představení se a získání nových zakázek. Chtěl vytvořit vlastní portfolio. „Jestli tě to zajímá, pusť se do toho. Udělej to, jak uznáš za vhodné.“ Nejotevřenější zadání, co jsem kdy dostal. Pustil jsem se tedy do toho. Začali jsme se scházet pravidelně, jednou týdně, v osm ráno v kavárně Slavia. David to neměl daleko do práce, ani do nového bytu naproti Mánesu, kam se právě stěhoval. Spolupráce s ním byla skvělá. Uměl věci neuvěřitelně zjednodušovat. Na dřeň. Bavilo mě předkládat řešení, která se neustále redukovala na méně a méně. Já zkoušel vyrábět koláže, on připravoval piktogramy. Vzájemně jsme si je konzultovali. Vytvářeli jsme portfolio myšlenek, nápadů, témat. Nikoliv projektů s perspektivami, půdorysy a řezy. To nás nezajímalo. Architektura byla odsunuta na vedlejší kolej. Na místo, které jí sluší mnohem více než hlavní role.

Jediné, co mě trápilo, byla ranní hodina setkávání. Nejsem zvyklý takhle brzy vstávat. Když jsem to Davidovi řekl, dostal záchvat smíchu. „Proč to neřekneš hned. Já kvůli tobě vstávám každý týden takhle brzy, a přitom normálně funguju až pozdě odpoledne.“ Od té doby jsme se scházeli večer. Koncem ledna jsem začal moderovat svůj pořad Bourání na rádiu Wave. Jde o hodinový rozhovor nejen o architektuře. Pozval jsem si Davida do druhého dílu. Pozvání přijal, ale varoval mě, že to s ním nebudu mít jednoduché. Nepřeháněl. Byl to asi nejtěžší rozhovor. Ale i nejzajímavější. Doporučuji k poslechu.

David v něm mluví o důležitých věcech. Nesleduje se to lehce, chce to hodně trpělivosti a poslechnout si to několikrát. Ale je to velice originální pohled na úlohu architekta v současné společnosti. Po jeho skončení jsme si povídali další tři hodiny v žižkovské Akropoli. Odsud jsme šli pěšky do centra. U muzea jsme se rozloučili. Netušil jsem, že se vidíme naposledy. Měl jsem hodně práce, řekl jsem mu, že až se k portfoliu znovu dostanu, ozvu se. Později jsme si napsali. Říkal, ať přijdu, že mě rád uvidí. To už byl nemocný a věděl to. Já ne. Neodpověděl jsem hned a pak už bylo pozdě. Dodnes mě to mrzí. Davidův pohřeb byla hrozně smutná událost. Přišlo mi to strašně nespravedlivé. Davidův odchod je obrovská, nenahraditelná ztráta pro jeho nejbližší, ale nemenší pro českou architektonickou scénu. Na našem území se nevyskytuje moc individuí, co si jdou vlastní cestou. Experimentují, hledají, nebojí se chybovat a nedělají jen to, co se očekává. Nebyla náhoda, že takřka nic nedokončil a řada spoluprací skončila velkými osobními roztržkami.
Vzpomínám si na jeho poslední větu po prvním pracovním setkání. „Skoro nic jsem nedokončil, ale tentokrát to vyjde. Tohle portfolio uděláme.“ Jsem si jist, že takhle přistupoval ke všemu, do čeho se pouštěl. Optimistický skeptik. Extrovertní introvert. Hodně štěstí na druhé straně.

* www.archit.cz byla srostlice 15ti blogů převážně absolventů liberecké fakulty architektury, která fungovala od března 2006, do vánoc roku 2007. Její kompletní obsah je dodnes přístupný.

Jana Kostelecká / Pecha Kucha Nights Prague


Janu jsem poznal během vyzvané soutěže na vytvoření klientského centra České Spořitelny Na příkopech v centru Prahy. Na jaře roku 2006. Já se účastnil jako soutěžící (v týmu A69), ona připravovala zadání (jako zaměstnankyně Profilmédia). Soutěž jsme vyhráli, nic se nerealizovalo. Na podzim mi zavolala, že se chce na něco zeptat. Rozhodla se přivést do Prahy Pecha Kucha Nights. Chtěla vědět, co si o tom myslím, a zda bych jí občas nepomohl s výběrem architektů. Nápad to byl skvělý, jak se ostatně ukazuje dodnes. S výběrem pomáhám. Loni se podařilo Janě systém spolupracovníků ustálit a tak jí pomáhají Alan Záruba (Grafický design), Jan H. Vitvar (současné umění), Cyril Říha (věda) a já (architektura). V prostředí (architektura, design, umění), kde se skoro každý dokáže krátkodobě nadchnout pro cokoliv, ale již hůře vydrží svou pozornost zaměřovat systematicky, představuje Jana bílou vránu.

Prvotní souhlas tak vedl k mým celkem sedmi vystoupením na Pecha Kucha Nights (3x Praha, Bratislava, Karlovy Vary, Žilina, Brno) a v řadu společných projektů (např. projekt výstavy Davida Kopeckého, Městské zásahy Praha 2010, atd.).

Ztracená generace aneb „Od divoké kočky k bídnému psu“


Intro:
„Vážené dámy, vážení pánové, účastníci výstavy, čtenáři katalogu, milovníci architektury, zájemci o kvalitu prostředí, ve kterém žijeme. Mladí čeští architekti jsou na tom špatně. Naprostá většina z nich bojuje se zoufalým nedostatkem zakázek a důvěry. Sami to nepřiznají, poněvadž by se tím zcela zdiskreditovali. Tak to dělám za ně. Pokud hledáte pomoc, radu, nápad, řešení – obraťte se s důvěrou právě na ně. Budou rádi a budou se práci naplno věnovat, jak nejlépe dokážou. Výsledkem jejich práce budete příjemně překvapeni.

Ztracená generace aneb „Od divoké kočky k bídnému psu“
Přestože jsem obeznámen se rčeními „nostalgie již není, co bývala“ a „na pesimismus je již pozdě“ přečetli jste první větu vrcholně skeptického textu. Dělám tedy něco, co jsem si přesně před rokem (po návratu z USA) kategoricky zakázal. Ale nemohu jinak, přestože se dopustím klasické chyby, „pláče nad nesprávným hrobem“. Avšak dosti přísloví. Máte před sebou text, který se snaží zmapovat situaci na scéně české vrcholové architektury a to skrze poznámky k výstavě 20/20. 20 českých a 20 slovenských kanceláří (ty nejsou předmětem textu) se schází na jedné výstavní ploše, 20 let po listopadové revoluci. Nutno dodat, že společným znakem je relativně nízký věk (jejich vysokoškolská studia musela započnout až po roce 1989 - kromě kvality a zajímavosti práce základní kritérium výběru).

Bostonská matice
- přesněji matice Bostonské konzultační skupiny rozděluje podíl růstu trhu v závislosti na podílu na trhu do čtyř kvadrantů. Nízký podíl na rychle rostoucím trhu (tzv. divoká kočka), vysoký podíl na rychle rostoucím trhu (hvězda), vysoký podíl na stabilizovaném trhu (dojná kráva) a nízký podíl na stagnujícím trhu (bídný pes). Životní cyklus klasických výrobků má tendenci pohybovat se proti směru hodinových ručiček (tedy divoká kočka – hvězda – dojná kráva – a tam ideálně spočinout), leč naše architektonická studia se vydala směrem opačným, po směru hodinových ručiček, zkratkou, kterou naznačuje název textu: „od divoké kočky k bídnému psu.“ Tedy od nízkého podílu na rostoucím trhu k nízkému podílu na stagnujícím trhu. Důvodů je celá řada, zkusím na některé poukázat.

Změna
Po listopadu 1989 došlo ke změně společenských poměrů. Ke změně zásadní (pohled, že změna příliš výrazná nebyla, nesdílím). Před nastupující architektonickou generací se tak teoreticky otevřely velké možnosti (proto nízký podíl na prudce se rozvíjejícím trhu). Bohužel, totéž platilo i pro 40ti lety komunismu vyhladovělé generace předchozí, jejichž startovní situace byla výhodnější o nahromaděné zkušenosti a kontakty. Myslím si, že bez nadsázky můžeme říci, že oněch dvacet porevolučních let bylo dominováno kancelářemi, s vedoucími ve věku 40-80 let. Česká republika je konzervativní země a za větší hodnotu se zde považuje „odkud přicházíte“, než „kam kráčíte“. Existují výjimky, ale jsou to doopravdy pouze výjimky.

Nabídka vs. poptávka
Kdo nabízí, je na tom špatně – je podezřelý („To si neumí sehnat práci jiným způsobem? To asi moc dobrý ve svém oboru nebude.“). Kdo je poptáván, má obrovskou výhodu. Tohle platí po celém světě, jen v Česku mám někdy pocit, že to platí dvojnásob.

Soutěže?
Co tedy zbývá začínajícím architektonickým kancelářím (kromě práce pro příbuzné a známé)? Možností je několik. Soutěže? Blíží se výhře v loterii. Pokud je informace ČKA pravdivá, tak na 1600 veřejných zakázek v oblasti architektury bylo loni uspořádáno 20 soutěží /01. Tedy překládám, jedná se přesně o 1,25%. Kolik z nich pak vedlo k úspěšné realizaci, ať si spočítá každý sám. V 90. letech se skrze soutěže etablovali např. HŠH architekti a Kuba a Pilař. Dle mého soukromého názoru, obě kanceláře především díky progresivní kvalitě vizualizací a prezentací. Dokončenost a propracovanost soutěžního návrhu představuje v Česku mimořádně vysokou hodnotu. Ve druhém desetiletí by to mohlo být studio Projektil. To je tak neuvěřitelně málo, až se z toho chce brečet. O dalších pár let už kanceláři fam architekti nepomáhala ani vítězství v soutěžích – nic se nerealizovalo. Úspěšněji se jeví cesta specializace, zaměření se na specifický druh problému a v něm dosáhnout postupného zlepšování, nejlépe pak v místopisně omezeném prostředí (např. dopravní stavby v okolí Prahy, dlouholeté spojení s brněnskou školou, digitální architektura, dřevostavby v okolí Kopřivnice).

Vysoký věk naší „začínající skupiny“, kritéria výběru
Pár slov bych rád věnoval charakteristice vybraných 20ti kanceláří. Každý výběr je subjektivní a snažit se tuto subjektivitu (zde výběr trojice kurátorů Trembuláková, Bachleda, Merta) kritizovat a nabízet svá vlastní „objektivní doporučení“ bývá často opakovanou chybou, nejen českých recenzentů. Pokusím se jí vyhnout. Ale stejně nemohu nezmínit konzervativnost výběru. Je někomu z vybraných pod třicet? Jednomu? Dvěma? Nikoho mladšího nemáme? Výběr ukazuje klasické parametry jakéhokoliv českého (česko-slovenského?) výběru. Kamarádi + objektivně nezpochybnitelná jména dodávající lesk kamarádům (doporučuji přečíst si mistrovsky popsaný business plán nakladatelství Garamond-Manuzio v knize Umberta Eca – Foucaultovo kyvadlo /02) Jediný rozdíl mezi kvalitou výběrů pak představuje fakt, jak široký a kvalitní je okruh kamarádů vybírajícího. Rovněž zaujme disproporce muži vs. ženy, a to navíc (ať se na mě obě vybrané, samostatně působící architektky nezlobí), připadá mi, že do výběru jim pomohla spíše pozitivní diskriminace, než cokoliv jiného.

Nepřiznání si vlastní situace
Názvy vybraných kanceláří vyznívají velmi pozitivně. Skvadra (Azzura?), fam (ózní?) architekti, sporadical (jsme radikální, sice jen trochu, ale jsme), projektil (neřízená střela), new work (pozitivita z názvu přímo sálá, vše je nové a mají i práci), atelier um (nejspíše tuzemský a zcela jistě nesporných kvalit), under-construction (ti už dokonce staví). Celkem chápu, že jen málokdo by kancelář pojmenoval „vím, že situace je špatná, ale stejně do toho jdeme“, ale předstírání, že je vše zcela v pořádku často představuje jednu z hlavních brzd možné nápravy. Šokuje mě, jak často vídám kvalitní výsledek, který zcela zakrývá naprostý amatérismus procesu. Asi je to lepší, než naopak, ale v pořádku to není. Tímto způsobem je totiž možné vyhrát, ale rozhodně ne vyhrávat pravidelně.

Vědomé rozhodnutí
Nebylo by fair, označit za důvod pohybu „od divoké kočky k bídnému psu“ pouze vnější okolnosti. U řady autorů se jedná o zcela vědomé rozhodnutí. Jsem si jist, že např. cílem Davida Krause, Svatopluka Sládečka (a řady dalších) nikdy nebylo státi se „hvězdou“ a následně „dojnou krávou“. Pozice „bídného psa“ jim zcela vyhovuje.

Co mi vadí
Prakticky denně se setkávám s mimořádně talentovanými architekty, kteří nemají odpovídající práci. Na to, jakým způsobem ji sehnat, je české školy nepřipravily. Naše vysoké architektonické školství v určitých aspektech skutečně exceluje, v jiných tragicky zaostává. Na mladé generaci autorů je to velmi dobře vidět. Takřka nikdo z budoucích a současných investorů si není vědom jejich existence, a pokud přeci jen ano, snaha minimalizovat riziko a obrátit se na někoho „zkušenějšího“, „většího kamaráda“, nebo nejčastěji „kamaráda kamaráda“ převáží. Výsledkem je to, že se naše nastupující generace, zcela v duchu populárního Čapkova výroku „není malých úloh“ může věnovat navrhování psí boudy pro výstavu ve Fragnerově galerii. Špatná zpráva je, že „malých úloh“ je dostatek, ale ty velké jaksi chybí. Srovnejme si, co za posledních dvacet let dosáhla naše mladá generace architektů v porovnání s obdobnou generací např. v Dánsku, nebo v Rakousku (ať neustále neopakujeme Holandsko) a položme si otázku, proč tomu tak je. Odpověď je mnohem komplexnější než prosté porovnání výše HDP na hlavu a našich 40 let komunismu. Myslím si totiž, že neobstojíme ani vůči svým slovenským kolegům. Minimálně co se aktivity týče. Kolik architektů se z našeho výběru podílí na výuce na školách architektury? Kolik píše články o něčem jiném, než o vlastní tvorbě? Kolik organizuje popularizačně-vzdělávací akce? Bez mučení přiznávám, že zde jsem více ovlivněn výběrem dvacítky kanceláří, než skutečnou situací. Jména, která se okamžitě nabízí v odpovědi na předchozí otázky, totiž na výstavě nenajdeme. Doufám, že je z celého článku patrné, že netvrdím, že odpovědnost za současný stav nesou především architekti. Jen využívám příležitosti vysvětlit, že pomoci z ní si budou muset sami. Způsobů je hodně.

PS
Naději tak vzbuzuje pouze Štěpán Chalupa, který si na vytvoření boudy nenašel čas pro pracovní vytíženost. Skvělá zpráva. Horší je, že nebyl problém ho nahradit někým, kdo takovou pracovní vytížeností netrpí. Já měl času na napsání tohoto textu dost. Mezi druhou a třetí v noci, na státní svátek.
-----
V Praze, 28. září 2009,
AG

/01 zdroj ČKA
/02 Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo, Praha 1999, vydal Český klub, nakladatelství Josefa Šimona str. 209 - 218

Zdeněk Fránek


Zdeňka Fránka jsem poprvé potkal na podzim roku 2005. Zavolal mi, že si přečetl moji knihu 29+3 (záznamy přednášek z Holandska), a že by si rád promluvil. Chtěl znát můj názor na přípravu jeho vlastních přednášek. Snažil jsem se mu poradit na základě svých zkušeností, jak nejlépe jsem dokázal. Nevím, zda to k něčemu bylo, ale vzniklo z toho přátelství, kterého si velmi vážím. Na podzim roku 2008 si přišel poslechnout moji přednášku v Liberci. Po jejím skončení měl jedinou otázku. "Chceš tady vést ateliér?" Tato přímočarost je pro něj zcela typická. V Americe normální, v Česku zcela výjimečná. Zaplaťpánbůh za ni. Vyústila v mé přihlášení do konkurzu na uvolněné místo vedoucího ateliéru na FUA TU v Liberci a od března 2009 tam tedy působím. Především díky impulzu ze strany Zdeňka Fránka. Díky.